Článek
Všechno začalo nevinně.
Milan, náš jinak oblíbený kolega, se naklonil nad můj monitor, aby mi něco vysvětlil. Jenže v tu chvíli jsem měl pocit, že mi shořely nosní dutiny.
Myslel jsem, že někdo spálil popcorn v mikrovlnce. Nebo že někdo uklízí Savem. Ale ne. To byl Milan. A jeho dech.
První den jsem to bral sportovně — česnek, cibule, prostě špatné obědové rozhodnutí.
Druhý den už jsem měl podezření.
Třetí den jsem začal posouvat židli o pár centimetrů dál.
A po týdnu jsme si v týmu psali raději na chatu, i když jsme seděli tři metry od sebe.
Když kancelář dýchá s otevřeným oknem
Problém byl v tom, že Milan nebyl žádný asociál. Naopak. Byl to ten typ, co každému pomůže, nosí kávu, směje se na chodbě. Jenže když otevřel pusu… bylo to, jako když otevřete víko kompostéru v červenci.
A to říkám s láskou.
Začali jsme se mu vyhýbat. Ne otevřeně — jen tak nenápadně.
Porady se přesouvaly do větších místností. Diskuze probíhaly po e-mailu. A když jsme už museli mluvit osobně, vždycky se našel někdo, kdo si zrovna „musí něco vyřídit na druhém konci kanceláře“.
Kolegyně Jana se jednou obětovala a sedla si vedle něj na poradě. Po deseti minutách zčervenala, po patnácti zmlkla a po dvaceti stála venku u okna a zhluboka dýchala.
„Už nikdy,“ řekla prostě.
Někteří kolegové si dokonce začali nosit malé balíčky mátových bonbónů a nabízeli je všem – „jen tak, pro osvěžení“. Jen Milan si nikdy nevzal. Tvrdil, že má po mentolu sucho v krku. Ironie osudu.
Jak říct někomu, že jeho dech má vlastní osobnost
Zvažovali jsme několik přístupů.
Anonymní e-mail typu:
„Vážený kolego, váš dech má sílu přesvědčit i bez slov.“
Nebo nenápadný dárek — balíček žvýkaček s vzkazem „Pro týmového ducha (a kyslík)“.
Padl i návrh na firemní kampaň „Čerstvý dech, čistá komunikace“, s povinnými ústními spreji pro všechny — aby to nevypadalo osobně.
Nikdo se ale neodvážil udělat první krok. A mezitím Milan začal tušit, že něco není v pořádku. Přestal chodit s námi na obědy, zůstával u počítače, mluvil méně.
Bylo nám ho líto.
Jenže… no, mluvit s ním bylo prostě fyzicky nemožné.
Den, kdy přišla pravda (skoro)
Minulý pátek na poradě to vygradovalo. Kolega Roman nadhodil:
„Hele, nemohli bychom sem dát nějaký vonný difuzér? Ten vzduch se tu občas fakt drží.“
Šéf přikývl. „Jo, není to špatný nápad.“
A Milan sám dodal: „Souhlasím. Občas to tu fakt smrdí.“
V tu chvíli bys slyšel spadnout špendlík.
A my všichni jsme si pomysleli totéž: Kéž by to řekl někdo jinej.
Tak jsme koupili difuzéry. A k nim žvýkačky pro všechny – aby to vypadalo jako týmová iniciativa.
Kancelář žije dál (a my dýcháme opatrně)
Dnes už máme systém. Když Milan vstane od stolu, nenápadně se otevře okno. Když začne mluvit, ostatní se „náhodou“ natáhnou pro vodu nebo odsunou židli. Funguje to.
A Milan je zase o něco veselejší, i když si nikdo netroufne říct proč.
Možná by to chtělo upřímnost. Možná by stačilo jedno přátelské upozornění. Ale zatím… zatím dýcháme krátce a rychle. Protože i v práci platí: některé pravdy prostě pálí – a některé smrdí. A my máme ještě spoustu projektů, které potřebujeme dokončit – nejlépe s funkčním čichem.
