Článek
Když k nám Petr nastoupil, byl až podezřele snaživý. Usměvavý, pečlivý, všechno by udělal, všechno by věděl, všechno by dodal včas. Ten typ, co se pořád ptá, jestli je něco „správně podle pravidel“. Ze začátku jsme si říkali, že je prostě zodpovědný. Nováček. Chce zapadnout. Dokonce se první dny ptal, jestli máme nějaké „osvědčené firemní postupy na efektivní komunikaci“. V tu chvíli jsme měli tušit.
Jenže pak si člověk začne všímat detailů.
Někdo mezi řečí řekl, že si vezme zítra home office, protože mu přijede řemeslník — a druhý den vedoucí připomínala, že „home office je výjimečný benefit a musí se využívat uvážlivě“.
Kolega se pozdě vracel z doktorovy návštěvy a šéfka najednou věděla přesný čas, kdy odcházel i kdy přišel.
A potom naše „malá“ konverzace o tom, že nový systém na evidenci času padá a nikdo ho nestíhá vyplňovat. Za dvě hodiny přišel mail, že vedení vyžaduje „maximální disciplínu“ a kontroly budou častější.
A aby toho nebylo málo, jednou během oběda někdo vtipně poznamenal, že by bylo fajn mít jednou měsíčně meeting bez prezentací, protože nám z nich pomalu roztékají oči — a další týden přišel interní dotazník na téma „spokojenost s interní kulturou a zda jsme vděční za možnost prezentovat výsledky“. Náhoda číslo čtyři. V tu chvíli už jsme ani nepočítali.
Tři věci. Vše náhody.
A nebo taky ne.
Nepotřebovali jsme detektivku. Stačilo, že pokaždé, když se zmínilo něco, co by teoreticky „mělo vědět vedení“, Petr náhle ztichl… a o deset minut později měl hrozně moc práce u tiskárny poblíž kanceláře šéfky. Nebo se najednou ocitl v kuchyňce přesně ve chvíli, kdy tam šla šéfová pro vodu ze svého džbánku s citronem, mátou a pocitem nadřazenosti.
Nikdo ho nepřistihl. Nikdo nemá nahrávku.
Ale všichni jsme pochopili.
A jasně, šéfové byli spokojení. Pro ně to nebyl problém. Naopak — vždycky se hodí někdo, kdo nosí signály zespodu nahoru. Někdo, kdo „pomáhá udržet pořádek“. Nadřízení tomu říkají „angažovanost“. My tomu říkáme „hlásná trouba v košili s límečkem“.
Jenže kolektiv je jiná liga.
A tak se to stalo.
Ne najednou. Pomalu. Tichý sociální bojkot.
Káva? „Jdeme, Petr určitě má práci.“
Cigárko? Nikdo ho nepozval.
Oběd? „My už máme plán, promiň.“
Vtipy v kuchyňce? Přestanou, jakmile vejde.
Slack skupinka „jen tak“? On v ní není.
A když jednou donesl koláč „jen tak“, skoro nikdo si nevzal. Ne proto, že by nám nechutnal. Prostě… člověk nechce riskovat, že sní bonbonek s příchutí služebního hlášení.
Začal toho chápat? Ne.
Jednou se dokonce zeptal, skoro dotčeně:
„Hele, mám pocit, že se mě stráníte… udělal jsem něco?“
Jen jsem se usmála. Tím firemním úsměvem, co je studenější než klimatizace na open space.
Protože jak mu to vysvětlit?
Že důvěra není psaná v pravidlech chování. Že není na intranetu ani ve směrnici.
Že stačí pár nenápadných momentů a člověk pochopí, že není mezi svýma.
Petr dodnes chodí na pauzu sám.
Sám obědvá.
Sám si dělá kafe.
Sám sedí u stolu, když ostatní odchází na pět minut „protáhnout nohy“.
Občas se i přidá k nám do výtahu, ale je to ticho, které by se dalo krájet služebním nožem na ovoce, co leží měsíc v lednici od firemního wellness dne.
A možná si pořád myslí, že jsme nespravedliví.
Možná si říká, že „jen chtěl, aby všechno fungovalo“.
Jenže takhle to funguje:
Loajalita dolů je silnější než loajalita nahoru.
A když tuhle rovnici člověk nepochopí, skončí u kafe o samotě.
