Článek
Nikdy jsem přesně nepochopila, co všechno dělá. Ale možná jsem to ani nechtěla vědět. Říká tomu kompletní úklidové služby, ale já vím, že to není obyčejný úklid. Když přijede domů, má v očích ten zvláštní prázdný klid, který mívají jen lidi, co viděli něco, co se nehodí vyprávět u večeře.
Občas si před domem zouvá boty a já vidím, jak z podrážek padá jemný prach. Ne ten obyčejný z ulice, ale jiný – těžší, nasáklý. Pach zůstane v předsíni, i když se snažím větrat. Nikdy to nekomentuju. On taky ne.
Díky němu máme všechno, co jsem kdy chtěla. Krásný dům, zahradu, auto, děti v soukromé škole, dovolené, na které bych si dřív netroufla ani pomyslet.
Nemusím pracovat. Můžu se věnovat dětem, sobě, zahradě. O trávník se stará zahradník, o úklid paní, která chodí dvakrát týdně.
Dopoledne většinou trávím mezi květinami, které jsem si zasadila sama – mám ráda ten klid, když se ruce špiní hlínou, ale hlava se pročistí. Jenže i tehdy někdy cítím, že pod vším tím pozlátkem je vrstva, kterou nejde setřít.
Když se s kamarádkami bavíme o manželech, mlčím. Ony říkají: můj dělá v bance, můj v reklamě, můj má IT firmu. Já jen přikývnu a řeknu, že Petr má taky firmu. A rychle změním téma.
Naposledy jsme se potkaly na jezdeckých závodech naší dcery. Seděly jsme u plastového stolku za stájí, popíjely prosecco z kelímků a smály se, jak si ty děti na koních hrají na dospělé.
Byly jsme všechny krásně oblečené, upravené, vonící drahými parfémy. Ženy, které vědí, že jejich manželé vydělávají peníze způsobem, o kterém se dá mluvit nahlas. Já mezi nimi — s kabelkou, kterou mi Petr koupil k narozeninám, a s naučeným úsměvem.
Když se mě zeptaly, čím se Petr živí, řekla jsem, že dělá v technických službách. Znělo to dost neurčitě na to, aby se nikdo dál neptal. A zatímco ony vyprávěly o projektech a poradách, mně se před očima míhaly obrazy: chlapi v montérkách, plastové pytle, matné světlo, pach dezinfekce. A mezi nimi Petr. Můj manžel.
Petr už dnes na ty zakázky skoro nejezdí. Má lidi, auta, smlouvy s městy, všechno papírově čisté. Jenže začínal jinak. Po vojně neměl nic — prý se náhodou dostal k partě, co dělala vyklízení bytů. Zůstal u toho, naučil se všechno o zápachu, o tom, jak se pozná, že někdo ležel týden, a jak dezinfikovat tak, aby to sousedi nepoznali.
Když o tom mluví, není v tom ani hanba, ani pýcha. Jen věcnost. Říká, že „někdo to dělat musí“ a že „mrtví už si nestěžujou“. Jenže když to říká, cítím v sobě něco, co nedokážu přiznat ani sobě – že se za něj stydím. Za to, co dělá. Za to, z čeho žijeme.
Moji rodiče ho nikdy nepřijali úplně. Táta byl ředitel školy, matka vedla knihovnu, celý život mezi knihami. U nich doma voněly stránky, ne dezinfekce. Když jsme se brali, máma se usmívala, ale v jejím pohledu byla obava, jestli se tím manželstvím neumažu.
A někdy mám pocit, že měla pravdu. Že ze mě zůstalo něco z té dcery ředitele školy — ta potřeba mít všechno čisté, správné, vysvětlené. A Petr… Petr je všechno, co není čisté, správné ani vysvětlené.
A přesto mě živí. A přesto ho mám ráda. Jenže vždycky, když o něm mluvím nahlas, cítím, jak se mi v krku usazuje knedlík.
Jedna z těch žen z jezdeckého klubu pořádá každé jaro zahradní slavnost. Pozvala nás letos i s manžely. Psala, že bude hudba, víno, že se seznámíme všichni dohromady.
Nejdřív jsem kývla, znělo to mile. Ale čím víc se blížil ten den, tím víc jsem cítila, že to nedokážu.
Petr by se tam choval slušně, to vím. Jenže kdyby se ho někdo zeptal, čím se živí, řekl by to tak, jak to je. Bez oklik, bez hanby. Prostě by řekl: Vyklízíme byty po mrtvých. A udělal by to s tím svým klidem, který neví, že někdy není vhodný.
A já bych tam stála vedle něj, se sklenkou vína, a cítila bych, jak se všechno kolem mě ztišuje.
Tak jsem řekla, že máme nemocnou dceru. Že nepřijdeme. Poslala jsem omluvu se špatným pocitem, protože jsem si připadala, jako bych lhala sama sobě.
Někdy večer zalévám zahradu a slyším, jak vevnitř Petr pouští televizi. Ten zvuk se mísí s cvrkáním, vodou a vůní trávy. Všechno vypadá tak klidně, upraveně, čistě.
A já přemýšlím, jestli se dá někdy úplně smýt ten prach, který nosí z práce domů. Jestli vůbec existuje mýdlo, které by z mých rukou dokázalo smýt tenhle tichý stud.
Stud z peněz, které nesmrdí jen proto, že jsem si na ten pach zvykla.
