Článek
V práci se občas objeví někdo, kdo naruší klidnou hladinu kancelářského rybníku. Tentokrát to byl Miroslav — nový kolega, čerstvě po padesátce, „s bohatými zkušenostmi z vedení lidí“. Tak to stálo v e-mailu, kterým ho náš manažer představil. To slovo vedení tam mělo varovný význam, jak jsme brzy zjistili.
Miroslav nastoupil k nám na oddělení prodeje. Kdo neví, jak to u nás chodí, tak v kostce: čím víc prodáš, tím víc bereš. Nikdo se neptá na věk, školu nebo kolik máš dětí. Čísla mluví. Buď je máš, nebo nemáš. Miroslav to evidentně nechápal. On byl z té školy, kde se bere plat za to, že máš „zodpovědnost“ a „řídíš tým“. Jenže tady se řídí maximálně myš a monitor.
První dny se tvářil, že si teprve „osahává terén“. Což v překladu znamenalo, že místo práce obcházel kancelář a dělal audit naší existence. „Tady máte málo světla,“ oznámil kolegyni. „Tohle by chtělo jiný systém tabulek,“ řekl mi. A šéfovi? „Já bych to celé nastavil jinak.“ Šéf se na něj podíval tím způsobem, jakým se díváš na dítě, které ti vysvětluje, že auto jezdí na cukr, a přikývl: „To je zajímavé, Miro, zapište si to.“
Miroslav si zapisoval. Blok měl plný poznámek, návrhů, připomínek a vlastních zásluh z minulého zaměstnání. Taky měl plnou pusu toho, „jak to fungovalo u nich“.
„U nás jsme měli jasně danou strukturu,“ říkával.
„U nás to bylo postavené na odpovědnosti,“ dodával.
„U nás by tohle neprošlo.“
Postupně jsme pochopili, že u nás znamená u něj.
Zpočátku jsme se mu smáli, takovým tím pracovním smíchem, který používáš, když víš, že to nemá cenu rozporovat. Ale postupně ten smích slábl. Miroslav totiž začal komentovat všechno. Všechno.
„Ty maily bys měla psát formálněji.“
„Takhle bych to klientovi nenabízel.“
„Ten prodejní argument nemá hlavu a patu.“
„Já bych to řešil jinak.“
Jednou dokonce opravil šéfa při poradě. Normálně, přede všemi. Nešlo o nic zásadního — o procenta v tabulce, ale tón, jakým to udělal, byl čistá klasika: „Já teda nevím, ale jestli dovolíte, pane vedoucí, já bych k tomu měl drobnou připomínku…“
Ta drobná připomínka trvala deset minut.
Šéf mlčel. Celý tým taky. Jen naše nejmladší kolegyně — čerstvě po škole — si psala poznámky a občas se uchechtla. A to bylo to, co Miroslava začalo žrát nejvíc. Že mu nikdo nenaslouchal.
Když se rozdávaly bonusy, přišla spravedlnost, jak ji chápe Excel. Kolegyně měla nejlepší čísla, dostala tučnou prémii. Miroslav se tvářil, že je nad věcí, ale druhý den se u kávovaru nedalo přehlédnout, jak mluví nahlas do telefonu: „No jo, mladí dneska, všechno hned a bez zkušeností, to bych já v jejich letech…“
Neřekl komu, ale všichni jsme byli publikum.
Začal se vymlouvat, že má „náročnější klienty“. Že on „nehoní čísla, ale kvalitu vztahu“. Když mu někdo připomněl, že z kvality vztahu se účty nezaplatí, ohradil se: „Já nejsem tady kvůli penězům, já chci, aby to tady mělo systém.“ Přesně tak — chtěl by systém. Jenže systém, který by mu přiznal funkci, kterou už nemá.
Občas se snažil mentorovat nováčky.
„Já vám ukážu, jak se dělá obchod,“ říkal jim.
„Důležité je navázat důvěru, ne uzavřít prodej.“
A nováček, co měl třetí den v práci, se na něj díval s výrazem, který říkal: „Já důvěru klidně navážu, ale bonus mám za prodej, ne za filozofii.“
Když jsme měli teambuilding, Miroslav přišel v košili a s poznámkovým blokem. „Aspoň si probereme nějaké věci,“ řekl s vážnou tváří. Na paintballu. Když ho zasáhla kolegyně do ramene, pronesl: „Tohle není zrovna týmová spolupráce.“
Někdo mu chtěl vysvětlit, že o to jde, ale už bylo pozdě.
Několik měsíců se snažil být slyšet, respektovaný, uznávaný. Ale respekt se tady nedával podle věku, jen podle výsledků. A výsledky Miroslav neměl.
Místo uzavřených obchodů uzavíral sám sebe do kruhu hořkosti.
Na poradách přestal mluvit, ale o to víc psal maily. Dlouhé, rozvážné, plné frází jako „dovolím si upozornit“, „navrhuji přehodnotit“ a „nechci být ten, kdo to musí říct, ale…“
Jednou jsme se s kolegou dívali, jak stojí u okna a sleduje parkoviště.
„Na co kouká?“ ptám se.
„Na svobodu,“ odpověděl kolega.
Miroslav zatím zůstává. Každý měsíc dostane menší bonus než ti, které poučuje. A pokaždé řekne, že „peníze nejsou všechno“.
Možná nejsou. Ale ticho po jeho monolozích, to je k nezaplacení.
