Článek
Nikdy jsem se nepovažoval za muže, který by utíkal z domova.
Mám skvělou ženu, dvě děti, dům se zahradou, psa, práci, která mě živí i baví.
Na papíře všechno funguje. Jenže život se nežije na papíře.
Naše dny plynou v rytmu povinností. Ráno děti do školy, práce, odpoledne kroužky, večeře, úkoly, televize. O víkendech nákupy, návštěvy, někdy výlet. Není to špatné, jen… hlučné. Plné drobných zvuků, které se sčítají – smích, pláč, tikot mikrovlnky, hučení pračky, mluvení o ničem.
A pak najednou zjistíš, že už pár let neslyšíš vlastní myšlenky.
Poprvé jsem to udělal před šesti lety.
Byl listopad, všude tma, práce mě semlela a doma to jelo v nekonečné smyčce. Všichni něco chtěli a já měl pocit, že mi nikdo nedává prostor jen tak být.
Tak jsem si jednoho čtvrtka večer zabalil pár věcí, napsal ženě, že mám pracovní cestu, a odjel.
Zastavil jsem se v malém hotelu na okraji města, objednal si večeři, otevřel okno, sedl si na postel a jen koukal ven.
A po dlouhé době jsem cítil klid.
Ne euforii, ne radost – jen ticho. A to bylo víc než všechno ostatní.
Od té doby to dělám jednou, dvakrát do roka.
Vždycky jiný hotel, jiné město, stejné ticho.
Nevolám nikomu, nechodím na seznamky, nic. Jen vypnu telefon, spím, čtu, chodím po městě, dávám si kafe v cizích kavárnách, koukám na lidi, kteří mě neznají.
A po pár dnech se vracím domů – s pocitem, že se mi znovu chce mluvit, smát, být táta, manžel.
Nikomu to neubližuje, říkal jsem si. Je to neškodné, soukromé, nutné.
Jenže minulý týden to prasklo.
Byl jsem „na služebce“ v Brně. Ve skutečnosti v hotelu u přehrady, knížka, víno, klid.
Druhý večer mi volala žena. Nezvedl jsem to – říkal jsem si, že zavolám později.
Jenže ona volala i ráno. A když jsem se konečně ozval, bylo pozdě.
Našla ve vyúčtování firemní kartu – žádná služebka, žádné Brno, jen hotel, o kterém nikdy neslyšela.
Když jsem přijel domů, čekala na mě v kuchyni. Seděla tam, ruce složené, oči červené.
„Kdo to je?“ zeptala se.
Chvíli jsem nechápal. „Kdo?“
„Ta ženská, kvůli který jsi tam byl.“
A já věděl, že tohle nebude jednoduché vysvětlování.
Řekl jsem jí pravdu. Celou.
Že tam nikdo nebyl, že to dělám už léta, že nikomu nelžu ze zlé vůle, že jen někdy potřebuju být sám.
Že to není o ní, ale o mně.
Poslouchala. Beze slova.
A pak řekla: „To myslíš vážně? Utíkáš z domova, ale prý mě miluješ?“
Neměl jsem co dodat. Protože měla pravdu i neměla zároveň.
Miloval jsem ji. A miluju ji pořád. Jenže to ticho, které mi doma chybí, se nedá vysvětlit.
Další dny byly zvláštní.
Chovala se normálně, ale něco se změnilo. V očích měla odstup.
Zkoušela se neptat, ale cítil jsem, že jí to vrtá hlavou.
Že každé mé pozdní příchody, každé vybití telefonu teď budou mít stín podezření.
A já jsem poprvé začal pochybovat, jestli ta moje potřeba ticha nebyla vlastně sobecká.
Zpětně vím, že jsem to měl říct dřív.
Ale jak?
Jak vysvětlit ženě, že ji miluješ, děti miluješ, ale že občas potřebuješ zmizet, abys to všechno zvládl?
Že nepotřebuješ jinou ženu, jen prostor, kde po tobě nikdo nic nechce.
Jak říct, že máš rád, když tě někdo potřebuje – ale že tě to někdy unaví až do ticha, ve kterém se bojíš nadechnout?
Když jsem to zkusil popsat, odpověděla:
„Takže já jsem ten hluk, před kterým utíkáš?“
A já jsem mlčel, protože cokoli bych řekl, by znělo špatně.
Od té doby o tom nemluvíme.
Vrátili jsme se do běžného rytmu.
Děti, práce, večeře, úkoly.
Jen mezi námi zůstalo ticho, jiné než to, které jsem kdysi hledal.
Tohle je ticho těžké, napjaté, plné nevyřčeného.
Někdy, když večer usne, sedím na gauči a dívám se na ni.
Přemýšlím, jestli to někdy pochopí. Že to nebyl útěk od ní, ale útěk k sobě.
Že některá manželství se nerozpadnou kvůli nevěře, ale kvůli nepochopení, že i láska potřebuje prostor dýchat.
Nevím, jestli ještě někdy odjedu.
Možná ano, možná ne.
Ale vím jistě jedno – že i když jsem byl sám, nikdy jsem nebyl bez ní.
