Článek
V práci máme jednoho kolegu, kterého by se dalo popsat jedním slovem – frajer. Ne v tom hezkém smyslu, spíš v tom otravně okázalém. Každá porada, každé kafe v kuchyňce, každý oběd v jídelně se dřív nebo později stočil k jeho oblíbenému tématu: kolik měl žen, jak snadné je sbalit další a jak mu žádná neodolá.
Ze začátku jsme to brali jako takové zpestření. Někteří muži se smáli, ženy obracely oči v sloup. Jenže on to bral vážně. Zážitky popisoval až do detailů, chlubil se, kolik jich měl najednou, a tvářil se, jako by to byl vrchol životního úspěchu. Často zdůrazňoval, že „ženy chtějí jen sebevědomého chlapa“ a že „věrnost je jen iluze“.
Mně osobně jeho řeči začaly lézt krkem. Nejsem puritán, ale poslouchat každý den, jak někdo hodnotí ženy podle vzhledu a čísel, byla otrava. Zvlášť když se tvářil, že my ostatní mu závidíme. Občas jsem měl chuť mu říct, ať si to nechá pro sebe, ale většinou jsem jen mlčel.
Pak ale přišla chvíle, kdy ho dohnala karma.
Jednoho dne dorazil do práce viditelně nervózní. Byl nesvůj, neposeděl, kontroloval telefon. Bylo na něm znát, že něco není v pořádku. A během oběda se to provalilo. Jeho „dobrodružství“ se dostalo na povrch, ale úplně jinak, než čekal.
Ukázalo se, že se zapletl se ženou, která nebyla jen tak „náhodná známost“. Byla to manželka jednoho z jeho známých. Ten na to přišel – a neřešil to potichu. Naopak. Všechny pikantní detaily sdílel veřejně, a to i s lidmi, které kolega rozhodně nechtěl mít jako publikum. Najednou jsme věděli, že jeho chlubení nebylo taková výhra, ale spíš důkaz nezodpovědnosti a hlouposti.
Kolega, který ještě před týdnem s úsměvem líčil, jak lehce zvládá ženské, teď seděl u stolu a tvářil se, jako by se mu svět zhroutil. Telefon mu neustále vibroval – zprávy, volání, vysvětlení, omluvy. Už to nebylo to sebevědomé předvádění, ale pohled na muže, kterého dohnaly vlastní řeči a činy.
Dusno v kanceláři bylo skoro hmatatelné. Nikdo si z něj otevřeně neutahoval, ale bylo cítit, že všichni mají na jazyku jediné: „Tak a máš, co sis zasloužil.“ Jeho arogance se otočila proti němu. Ženy, kterým dřív lezl na nervy, se na sebe jen významně podívaly a tiše se usmívaly. A muži, kteří mu někdy přikyvovali, raději mlčeli.
Největší ironií bylo, že ten, kdo se považoval za mistra v balení, skončil s reputací na dně. Nejen v práci, ale i mezi přáteli. Z člověka, který se chlubil, se stal terč posměchu. A jeho vlastní příběhy, které tak rád vyprávěl, už nikdo neposlouchal s obdivem – spíš s úšklebkem.
Od té doby se změnil. Už žádné velké řeči v kuchyňce, žádné vychloubání. Naopak působí tiše a opatrně, jako by se bál, že se znovu něco provalí. Nevím, jestli si vzal opravdu ponaučení, nebo ho jen umlčela ostuda, ale jedno vím jistě: karma si našla cestu.
