Článek
Jeho úspěch však není pouze komerční; film rezonoval jak u široké veřejnosti, tak u velké části kritické obce. Tato analýza si klade za cíl zhodnotit komplexní recepci filmu, která se vyznačuje zásadním napětím. Na jedné straně stojí jeho obdivuhodná řemeslná kvalita, emocionální dopad a široký společenský ohlas. Na straně druhé se však zformovala závažná a podnětná kritika, která zpochybňuje historickou přesnost, umělecká zjednodušení a v konečném důsledku i ideologické rámování, jež film nabízí.
Pozitivní recepce a vnímaný přínos filmu
Strategický význam pozitivního přijetí filmu nelze podceňovat, neboť právě masivní divácký a kritický úspěch vytvořil platformu pro jeho celkový dopad na veřejný diskurz. Pochopení aspektů, které vedly k jeho popularitě a ocenění, je klíčové pro zasazení následné kritiky do správného kontextu a pro pochopení, proč se snímek stal tak živě diskutovaným dílem.
Komerční úspěch a ocenění
Klíčové úspěchy filmu lze přehledně shrnout do následujících bodů, které dokládají jeho výjimečné postavení:
- Vysoká návštěvnost v kinech: Snímek v českých kinech viděl milion diváků, což z něj činí jeden z nejúspěšnějších filmů roku 2024.
- Zisk Divácké ceny: Na 58. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech film získal Diváckou cenu, což svědčí o jeho silném přijetí publikem.
- Dominance na udílení cen Český lev: Film se stal suverénním vítězem ročníku, což potvrdilo jeho vysoké hodnocení ze strany České filmové a televizní akademie.
- Mezinárodní uznání: Film získal mezinárodní novinářskou cenu Satellite Awards v kategorii nejlepší cizojazyčný film, čímž potvrdil své kvality i v zahraničním kontextu.
Hodnocení řemeslného a uměleckého zpracování
Velká část pozitivních recenzí se soustředila na mimořádně vysokou technickou a uměleckou úroveň filmu. Kritici často používali označení jako „hollywoodský biják“, aby popsali jeho dynamiku, produkční hodnoty a schopnost strhnout diváka. Oceněna byla především „suverénní kamera i střih“, které filmu dodávají spád a napětí politického thrilleru. K silnému emocionálnímu prožitku přispěla také „strhující hudba“ a „výborné herecké výkony“ předních českých a slovenských herců.
Celková produkční úroveň byla opakovaně označována za srovnatelnou s „evropskou špičkou“. Inovativní přístup tvůrci prokázali i v technické oblasti, když s pomocí umělé inteligence propojili archivní záběry s nově natočenými scénami takřka neznatelným způsobem a poradili si s náročnými zvukovými stopami davových scén či střelby. Tato technická inovace, ač řemeslně obdivuhodná, paradoxně podtrhuje ústřední debatu o filmu: jakou zodpovědnost nese moderní technologie při vytváření zdánlivě bezchybné, avšak potenciálně zkreslené, vizuální paměti národa.
Společenský dopad a role ve vzdělávání
Film si nárokuje i významný společenský přínos, zejména ve své schopnosti oslovit mladší publikum a vtáhnout ho do událostí roku 1968, které jsou pro generaci mileniálů již vzdálenou historií. Tím, že historické události rámuje jako napínavý a srozumitelný příběh, otevírá cestu k mezigeneračnímu dialogu. Snímek zároveň funguje jako symbolické poděkování a pocta novinářům, kteří v krizových momentech brání svobodu slova a demokracii. V neposlední řadě má film podle některých ohlasů potenciál probudit v divácích pocit národní hrdosti, nikoliv skrze sportovní vítězství, ale skrze připomínku občanské statečnosti.
Navzdory těmto nesporným úspěchům a pozitivním ohlasům však film rozpoutal také zásadní odbornou i veřejnou debatu o svém nakládání s historií.
Jádro kritiky: Napětí mezi historickou skutečností a filmovou fikcí
Nejzávažnější debaty se nevedou o řemeslné kvalitě filmu, ale o metodě, kterou režisér Jiří Mádl zvolil pro kombinaci skutečných postav a událostí s prvky umělecké licence. Právě tato fúze fikce a reality se stala hlavním terčem kritiky, která argumentuje, že nejde jen o legitimní dramatickou zkratku, ale o problematické zkreslení historie, jež ovlivňuje její veřejné vnímání.
Analýza fiktivních prvků a jejich funkce
Několik klíčových fiktivních prvků zásadně formuje vyprávění, zároveň však podle kritiků narušuje jeho věrohodnost a historickou relevanci.
- Postava Tomáše Havlíka: Ústřední hrdina, fiktivní rozhlasový technik Tomáš Havlík, je koncipován jako „obyčejný člověk“ vržený do centra dějin. Jeho motivace – péče o mladšího bratra – slouží jako klíčový prvek zápletky, který jej činí snadno vydíratelným ze strany StB. Jeho role v klíčových momentech, kdy prakticky sám zajišťuje chod vysílání, představuje konstrukci, kterou kritika označuje za „zcela bizarní“ a „krajně spornou“ nejen kvůli své nevěrohodnosti, ale i proto, že zastiňuje skutečné technické a redakční týmy.
- Milostný vztah: Milostný poměr mezi fiktivním Tomášem a skutečnou historickou postavou, novinářkou Věrou Šťovíčkovou, označil sám režisér za „největší fikci“ ve filmu. Tato fabulace vyvolala kritické otázky, jaké světlo vrhá na reálnou osobnost a zda takovéto intimní propojení fikce s doložitelnou historií nepoškozuje její odkaz.
- Osobní svědectví: Zvláště silnou kritiku formuloval Šimon Holý, vnuk jednoho z tehdejších rozhlasových novinářů. Vyjádřil zásadní nesouhlas se změnami charakterů a vynecháváním skutečných postav. Argumentuje, že umělecká licence v tomto případě přímo ovlivňuje, jak si veřejnost bude pamatovat události, které formovaly život jeho rodiny, a přepisuje tak osobní i kolektivní paměť.
Historické nepřesnosti a zjednodušení
Kromě fiktivních konstrukcí je filmu vytýkána řada faktických nepřesností a zjednodušení, která formují zavádějící obraz doby.
- Zkreslení atmosféry Pražského jara: Film vykresluje společnost paralyzovanou strachem, která připomíná spíše 50. léta. Historikové a pamětníci však oponují, že druhá polovina 60. let byla naopak obdobím nebývalého uvolnění, nadšení a svobody, kdy lidé mohli cestovat, svobodně diskutovat a kritizovat režim ještě před formálním zrušením cenzury.
- Manipulace s daty o represi: Historička Muriel Blaive upozorňuje na intelektuálně nepoctivou manipulaci v úvodních titulcích. Film uvedl čísla – „1 300 000 politických vězňů, 5 800 poprav“ – aniž by specifikoval jejich geografický či časový kontext. Následně je však vizuálně propojuje s ikonickými československými obrazy (Klement Gottwald, Milada Horáková), čímž v divákovi záměrně vytváří dojem, že se tyto údaje týkají Československa. V porovnání s historicky doloženými odhady pro stalinistické období v ČSR (přibližně 50 000 politických vězňů a 178 popravených) tak film nadsazuje rozsah represí a dosahuje zavádějícího dojmu nikoliv přímým tvrzením, ale sugescí.
- Zjednodušený obraz mediální scény: Film sugeruje, že Československý rozhlas byl takřka jediným svobodným médiem. Kritika poukazuje na to, že tento pohled ignoruje souběžnou emancipaci Československé televize a celé řady tištěných periodik, které se na uvolňování atmosféry rovněž podílely.
- Zavádějící zobrazení politických událostí: Jako příklad je uváděna scéna zobrazující volbu Ludvíka Svobody prezidentem. Ve filmu jsou z ní všichni demokraté nadšeni, ačkoliv ve skutečnosti šlo o velmi spornou a vášnivě diskutovanou záležitost, proti níž se liberální část veřejnosti a kulturní organizace hlasitě bouřily.
- Nesmyslné scény: scénář obsahuje celou řadu zcela nepravděpodobných scén: tisk a vylepování letáků s Dubčekem před jeho zvolením prvním tajemníkem KSČ a zásah VB, existenci fotografií a nahrávky z protestu studentů a následující ukrývání magnetofonového pásku před StB, přitom nahrávku by si v rozhlase snadno a rychle zkopírovali.
- Drobné anachronismy: Ilustrací menších, avšak symptomických prohřešků proti faktům je například přítomnost postavičky víly Amálky ve scéně z roku 1968, ačkoliv tento večerníček vznikl až o pět let později. Podobně je v silvestrovské scéně použita píseň natočená později.
Tyto odchylky od historické reality však podle řady kritiků nejsou jen náhodnými přehmaty, ale součástí promyšlených uměleckých a v konečném důsledku i ideologických voleb.
Analýza uměleckých a ideologických voleb
Kritizované nepřesnosti a zjednodušení nejsou pouhými chybami, ale odrážejí specifický umělecký a ideologický přístup k interpretaci dějin. Za dramatickými zkratkami a schematizací lze identifikovat hlubší motivace, které formují celkové vyznění filmu a jeho místo ve společenské debatě o minulosti.
Schematizace postav a děje
Jednou z nejčastějších výhrad je černobílé a zjednodušující vykreslení postav, které postrádá psychologickou hloubku.
- Rozhlasoví novináři jsou zobrazeni jako téměř bezchybné a „neohrožené superstars“, jejichž odhodlání bránit pravdu není nikdy zpochybněno. Naopak představitelé režimu a Státní bezpečnosti jsou vykresleni jako jednoznačně odpudiví a karikaturní.
- Tato schematičnost činí podle kritiků film předvídatelným a ubírá mu na věrohodnosti. Chybí vnitřní konflikty, pochybnosti či složitější motivace, které by postavám dodaly lidský rozměr.
- Konkrétní výtka směřovala například k hereckému výkonu Martina Hofmanna, jehož postava Luboše Dobrovského podle jedné z recenzí působí „trochu jako karikatura“.
Fenomén „bohulibé cenzury“
Analytik Marek Kerles z portálu INFO.CZ přišel s originální a pronikavou kritikou, kterou nazval „bohulibá cenzura“.
- Jeho hlavní argument spočívá v tom, že film, jehož ústředním tématem je boj proti cenzuře, sám uplatňuje jistou formu cenzury. Zcela totiž eliminuje kouření, ačkoliv historické postavy novinářů (např. Jiří Dienstbier) byly známými a silnými kuřáky.
- Kerles poukazuje na to, že cigareta byla v tehdejší době doslova symbolem redakční práce a její absence ochuzuje snímek o podstatný prvek autenticity. Tato volba je pravděpodobně ústupkem moderním zdravotním normám a snaze uspět na mezinárodní scéně, kde je kouření ve filmech často penalizováno.
- Ironií je, že film oslavující svobodu slova se podřizuje současným konvencím a v zájmu „vyššího dobra“ a přístupnosti zamlčuje nepohodlný historický fakt. Tento paradox podkopává jeho vlastní poselství.
Zasazení do kontextu historického revizionismu
Nejhlubší kritiku formulovala historička Muriel Blaive na stránkách Britských listů, která film zasazuje do širšího společenského kontextu.
- Podle její teze film přispívá ke „znepokojivému proudu historického revizionismu“ v České republice. Tento proud přetváří komplexní komunistickou minulost ve fiktivní, jednolitou dystopii, která neodpovídá historické skutečnosti a ignoruje nuance jednotlivých období, jako bylo například uvolnění 60. let.
- Důsledkem tohoto přístupu je podle Blaive vznik národního „komplexu oběti“, kde jsou téměř všichni vnímáni jako oběti režimu. Tento postoj brání kritické sebereflexi a diskuzi o kolektivní odpovědnosti. Konečným a nejzávažnějším důsledkem tohoto zjednodušeného pohledu na dějiny je podle Blaive aktivní podkopávání schopnosti kritického myšlení, které je nezbytným předpokladem pro rozvoj zralé a zdravé občanské společnosti.
Právě tyto umělecké a ideologické volby tak utvářejí výsledný, hluboce ambivalentní obraz filmu.
Dvojí tvář úspěchu
Film „Vlny“ Jiřího Mádla představuje fascinující případ dvojí tváře úspěchu. Na jedné straně se jedná o řemeslně brilantní, divácky nesmírně úspěšný a emocionálně působivý snímek. Jeho schopnost přiblížit klíčové okamžiky moderních dějin mladé generaci a vzdát hold novinářské statečnosti mu zajišťuje pozitivní společenský potenciál a místo mezi nejvýraznějšími českými filmy posledních let. Na druhé straně je to však dílo, které čelí závažné a z velké části oprávněné kritice za své nakládání s historií. Historické zkreslení, schematické postavy a problematické ideologické rámování, které přispívá ke zjednodušujícímu přepisování dějin, představují stín, který nelze přehlédnout. Odkaz filmu tak pravděpodobně nespočívá pouze v jeho komerčním úspěchu, ale právě v této rozporuplnosti, která z něj činí nejen filmový hit, ale i klíčový artefakt pro probíhající debatu o paměti, umělecké licenci a interpretaci moderních českých dějin.
