Přemýšlíte o zákazu mobilů pro děti? Pět důvodů, proč to nemusí být nejlepší nápad

Volání po ochraně dětí před „zlými telefony“ je stále hlasitější a myšlenka na přísnější regulaci získává na síle. Toto téma je teď živější než kdy dříve. V Austrálii nedávno zavedli zákaz sociálních sítí pro děti do 16 let, v Česku se znovu rozjela debata o zákazu mobilů ve školách a rodičovské iniciativy jako „Dětství bez mobilu“ motivují rodiče, aby nákup prvního smartphonu co nejvíce oddálili. Všechny tyto snahy pramení z pochopitelné touhy ochránit to nejcennější, co máme.

Ale co když jednoduché řešení v podobě zákazu není tím správným krokem a může napáchat více škody než užitku? Než se uchýlíme k radikálním krokům, je dobré zvážit i druhou stranu mince. Tento článek představí pět překvapivých pohledů založených na datech a odborných postřezích, které ukazují, proč odebírání telefonů nemusí být řešením.

Velká část veřejného pobouření a obav z negativního vlivu telefonů na duševní zdraví, pocity osamělosti a celkovou pohodu dětí pramení spíše z morální paniky než z tvrdých dat. Představa, že sociální sítě jsou jednoznačným viníkem zhoršujícího se stavu mladé generace, se sice vžila, ale věda ji nepotvrzuje.

Drtivá většina relevantních studií nedokázala přesvědčivě a kauzálně prokázat, že by používání smartphonů a sociálních sítí přímo způsobovalo psychické problémy. Výsledky jsou často rozpačité, nejednoznačné a komplikované. Vědci totiž upozorňují, že dopady se dramaticky liší podle typu platformy, věku a pohlaví dítěte, a zda je již z jiných důvodů zranitelné. Navíc, jak varují mnozí odborníci, někteří zastánci zákazů pracují s účelově vybranými statistikami, které při pohledu na delší časovou osu zdaleka nepůsobí tak dramaticky.

Proč je tedy tak snadné uvěřit jednoduchým narativům o „zlých telefonech“? Protože jako rodiče se o své děti bojíme a v takových chvílích emoce často převáží nad fakty. Příběh o technologii, která kazí mládež, je srozumitelný, ale realita je mnohem složitější.

Mnoho rodičů vnímá chytrý telefon jako statusový symbol nebo luxusní hračku. Pro děti a dospívající je to ale především klíčový komunikační nástroj, bez kterého se dnes jen těžko obejdou. Nechtějí ho proto, aby se chlubili, ale aby mohli vůbec vstoupit do kolektivu svých vrstevníků.

Podstatná část sociálního života dětí se dnes odehrává online – v chatovacích skupinách, na herních platformách nebo sociálních sítích. Dítě bez přístupu k těmto kanálům je fakticky vyloučeno z konverzací, plánování společných akcí a sdílení zážitků, které formují jeho vztahy s kamarády. Zákaz telefonu tak může vést k sociální izolaci. Pro některé skupiny dětí je navíc online svět naprosto zásadní.

U dětí, které jsou queer, jakkoliv znevýhodněné či handicapované, nebo pocházejí z různých minorit, se tyto efekty násobí. Ve svém běžném životě mohou čelit silnější diskriminaci a izolaci, a online kontakt se světem jim někdy může doslova zachránit život.

Pojmy jako „telefon“ nebo „internet“ jsou nebezpečně vágní. Je obrovský rozdíl mezi pasivním sledováním videí na TikToku, který dnes funguje spíše jako nová televize, a skutečnou sociální interakcí, která se odehrává v polouzavřených skupinách na WhatsAppu, Discordu nebo na herních portálech jako Roblox.

Problém je, že mnoho rodičů, kteří se k tématu autoritativně vyjadřují, nikdy dané platformy nevyzkoušelo. Často se setkáváme s povzdechem typu „syn pořád kouká do telefonu“, ale na otázku, co přesně tam dělá a proč, rodič jen bezradně pokrčí rameny. Pochopení jejich světa není o špehování, ale o budování důvěry, která je při nastavování pravidel klíčová.

Zkuste se zamyslet: víte skutečně, jak a proč vaše děti tráví čas online? Rozumíte kultuře platforem, které používají? Bez odpovědí na tyto otázky je těžké smysluplně zasáhnout.

Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, volání po plošných zákazech není politicky neutrální. Je výsledkem tlaku nečekané koalice různých zájmových skupin, jejichž motivace se často liší od prosté starosti o blaho dětí.

V celé této debatě navíc zcela zaniká hlas těch nejdůležitějších – samotných dětí a dospívajících. Nikdo se jich systematicky a do hloubky neptá, co by ve svém digitálním životě skutečně potřebovaly a ocenily.

Představa, že můžeme první kontakt dítěte se smartphonem a sociálními sítěmi oddálit až do pozdního věku, například do 17 let, je nejen nereálná, ale i potenciálně nebezpečná. Pokud mladý člověk získá plný a nekontrolovaný přístup k internetu bez jakýchkoliv předchozích zkušeností a vedení, následky mohou být hrozivé. Chybí mu totiž postupně budovaná digitální gramotnost a schopnost rozpoznat rizika.

Dospívání je přirozený proces, během kterého se člověk začíná osamostatňovat od rodiny, zpochybňuje názory rodičů a objevuje svět. Telefon a sítě jsou dnes nezbytným prostředkem k tomuto procesu. Pokud se rodiče pokusí v tomto kritickém období svému dítěti digitální okno do světa násilím zavřít, výsledkem bude jen hořkost, traumata a vzdor.

Plošné zákazy a odebírání telefonů nejsou efektivním řešením. Mohou naopak dětem ublížit tím, že je izolují od vrstevníků, brání jim v přirozeném osamostatňování a nepřipraví je na realitu světa, ve kterém budou žít.

Místo toho existuje jiná, náročnější, ale mnohem smysluplnější cesta. Naslouchejme svým dětem. Zajímejme se o to, co na sítích skutečně dělají, proč je to baví a co je trápí. Často se totiž stává, že dospělí, kteří sami bojují se sociálními sítěmi, si do svých potomků pouze promítají vlastní úzkosti. Skutečným řešením je mluvit s dětmi o rizicích, učit je bezpečnému pohybu v online prostředí a společně tlačit na provozovatele platforem, aby konečně převzali zodpovědnost a efektivně moderovali obsah.

Co kdybychom se místo otázky „Jak jim ten telefon sebrat?“ začali ptát „Jak se můžeme stát součástí jejich digitálního světa a bezpečně je jím provést?“