Článek
Příběh rodinného domu blízko hlavního města se začal psát někdy v 60. letech minulého století, když se můj praděda rozhodl, že je čas opustit Prahu, odstěhovat se na venkov a naplno se pustit do svého velkého koníčku - včelaření.
Další kapitola v jeho historii se napsala v roce 1968. Když v srpnu dorazily do Prahy okupační tanky, jeden z nich namířil hlaveň do oken bytového domu, v němž žila moje těhotná babička. Rodinná rada rozhodla, že taková atmosféra nastávající rodičce nesvědčí a ta tak putovala na vesnici, kde s malou mámou strávila několik dlouhých měsíců. Když se situace v Praze uklidnila, vrátila se zase domů a strejda se tak už zase narodil v Praze.
Prarodiče zemřeli a dům začala obývat babička s dědou. Když jsem byla dostatečně velká, abych se mohla od rodičů odloučit na delší čas, začala jsem k nim jezdit na prázdniny a prodloužené víkendy. Neměla jsem ten dům moc ráda, byl temný, plný podivných keramických sošek a v chodbě stály stojací hodiny, které každou hodinu odbíjely strašidelným zvukem.
Když pak zemřeli postupně další staroušci, připadl dům naší rodině. Táta v něm provedl velkou rekonstrukci a rázem z něj byl příjemný domeček, který naší rodině sloužil na víkendy i prázdniny jako rezidence. Po vesnici jsme si našli kamarády a jezdili tam celkem rádi.
Jenomže v té době už manželství mých rodičů skřípalo, což skončilo rozvodem a rodinný dům po rozvodu připadl mojí mámě. Postavil jej její děda, bylo to logické. A i když táta protestoval, že se na něm nadřel, aby jej pro nás všechny předělal, soud nevyhrál. Dodnes s mámou mimochodem nemluví.
Máma v domě dál žila, protože byt v Praze zase naopak připadl v rámci vyrovnání tátovi. Jenomže jako ženě z města jí malá vesnice brzy přestala stačit, a tak vyhledávala každou příležitost, jak se do Prahy vrátit. Když si našla nového partnera, který jí navrhl, aby bydleli spolu, bylo vymalováno a přestěhovala se zpět do hlavního města. Dům na několik let osiřel. A tak jsem se partnerem rozhodla, že chatu obsadíme na víkend my s naší malou dcerou. Několik týdnů jsme tam dřeli, abychom tam mohli vzít malé dítě. Zahrada byla po letech, kdy ji nikdo nesekal, plná náletových dřevin a vzrostlé trávy, uvnitř se skrýval obrovský nepořádek a špína, protože se do neobývaného domu někdo vloupal a všechny věci vyházel na podlahu. Ty cenné si samozřejmě odnesl.
Máma se ale s přítelem rozešla a tak nějak předpokládala, že se může vrátit zpět do svého domu. Hned první společný víkend však nastalo peklo, když na nás celá nepříčetná křičela, že ji naše malá dcera nenechala spát, protože v noci plakala. Odjeli jsme a už tam nikdy nespali.
Máma ovšem na vesnici vydržela opět jen pár týdnů, než si našla nového muže, ke kterému se opět nastěhovala. 10 let v domě na vesnici nikdo nebyl, až letos nějaký anonym zavolal, že se do něj nastěhovali bezdomovci.
Rozjeli jsme se tam s mužem a nestačili se divit. Celý dům vybydlený, všude výkaly, v naší bývalé ložnici se rozkládala mrtvá kočka. Všude byl neuvěřitelný puch, o odpadcích a dalších věcech, co bezdomovci vytahují z popelnic, ani nemluvě. Udělalo se mi špatně od žaludku, málem jsem omdlela. Přivrtali jsme na dveře petlici a to je asi naše poslední investice do tohoto majetku. Máma se totiž tváří, že se jí to vůbec netýká, řešit to nehodlá, ona přeci bydlí jinde.
Smutné je, že zatímco každý den chodí do práce za pár drobných, nechala zchátrat a vybydlet dům, který by v současné době měl hodnotu několik milionů.
