Článek
Jednu věc na naší společnosti opravdu nechápu – ten neustálý, všudypřítomný hejt na děti ve veřejném prostoru. Kdy jsme se rozhodli, že právo na nerušené popíjení cappuccina stojí nad tím, aby se děti mohly stát přirozenou součástí světa?
Zatímco ještě před pár desítkami let se rodina prostě sebrala a šla se v neděli najíst, dnes se z návštěvy restaurace s kočárkem stává minové pole. Trend „adults only“ (pouze pro dospělé) hotelů, kaváren a restaurací roste raketovým tempem a mnozí tomu tleskají.
Určitě si vzpomenete na poprask kolem pražského bistra Marthy's Kitchen, které před časem vydalo na sociálních sítích „sedmero přísných pravidel“ pro chování dětí. Nebo na restauraci Stodola House na pražském Jižním Městě, která rovnou zakázala vstup všem pod 18 let (a od České obchodní inspekce za to nakonec vyfasovala padesátitisícovou pokutu). Zastánci těchto opatření se prsí argumentem: „Jdu si tam odpočinout, nechci poslouchat cizí křik.“ A já se ptám – opravdu jsme si jako národ vypěstovali tak absolutní nulovou toleranci k jakémukoliv diskomfortu?
Syndrom neviditelného dítěte
V Česku totiž panuje zvláštní nepsané pravidlo: Pokud už s dítětem musíte na veřejnost, zařiďte to tak, aby o něm nikdo nevěděl. Očekáváme, že tříleté batole bude sedět s rukama za zády, nebude se vrtět, a pokud možno mu ihned vrazíme do ruky svítící tablet, aby svou existencí nenarušilo zenovou bublinu okolních hostů.
Pokud dítěti náhodou upadne lžička nebo se nadšeně zasměje moc nahlas, okamžitě jste ocejchováni jako krkavčí matka, která absolutně nezvládá výchovu.
V Itálii by vás za ten pohled vynesli v zubech
Kdybychom se s touto naší českou upjatostí přesunuli o tisíc kilometrů jižněji, místní by si klepali na čelo. Zkuste jet do Itálie, kde doslova razí přísloví „Rodina je všechno“, nebo do Španělska. Je deset hodin večer, pizzerie praská ve švech a mezi stoly kličkují batolata s rukama od jídla. Co udělá tamní číšník, když mu pod nohy vběhne dítě? Usměje se na něj, hravě mu rozcuchá vlasy a pak mu donese extra kopeček zmrzliny.
Dítě je tam totiž vnímáno jako radost. Jako přirozené centrum rodiny a jako plnohodnotná součást společnosti, která k životu zkrátka patří. U nás? U nás číšník obrátí oči v sloup už ve dveřích a hosté od vedlejšího stolu demonstrativně kroutí hlavou.
Výchova se nedá dělat v izolaci
Aby bylo jasno – tímto textem rozhodně neobhajuji anarchii. Všichni známe ten typ zasněných rodičů, kteří s blaženým úsměvem usrkávají latté, zatímco jejich potomek rozebírá cizím lidem kabelky, ryje vidličkou do stolu a ječí na celé kolo. Tolerovat děti neznamená tolerovat bezohlednost. Je odpovědností nás, rodičů, dítě usměrnit, a když má regulérní záchvat vzteku, prostě ho vzít, jít se s ním uklidnit ven a nerušit ostatní.
Jenže – a to je ta největší ironie – jak se to dítě má naučit slušně chovat v restauraci, když ho do ní nevezmeme? Sociální dovednosti se nedají natrénovat nanečisto v obýváku. Děti se učí nápodobou. Když je plošně vyloučíme z veřejného prostoru a zavřeme je do sterilních ohrádek a přeplněných „dětských koutků“, jak z nich chceme vychovat ty kultivované dospělé, po kterých všichni tak toužíme?
Svět zkrátka není jen tichá, dokonale naklizená dospělácká zóna. Děti k němu patří. A pokud někomu natolik vadí samotná existence dětí, že mu zkazí den i jen to, že u vedlejšího stolu kojenec zamrská nožičkami nebo se batole hlasitě podiví nad tvarem těstovin, možná by stálo za to zvážit, jestli ten největší problém neleží v jeho vlastní netoleranci.
Zdroje: energozrouti.cz, zeny.cz, ct24.cz
