Japonské nadpřirozené bytosti

Nadpřirozené bytosti jsou v Japonsku součástí kulturní tradice původního náboženství, kultu šintó. Předěl mezi božstvy a démony je ale často nezřetelný a závisí i na úhlu pohledu těch, jichž se situace související s těmito bytostmi týká. Japonská božstva se označují jako kami a do protikladu vůči nim se obvykle staví „přízraky“ označované jako jókai. Hranice mezi kami a jókai přitom není nijak výrazná.

Rozhodně nelze tvrdit, že božstva kami jsou vždy dobrá a přízraky jókai jsou vždy zlé. Někdy se o přízracích jókai dokonce mluví jako o kami, která pozbyla božských vlastností, ve skutečnosti ale často nejde jednoznačně určit, do které skupiny daná bytost patří. Například duch vody bude v rodinách, jimž řeka poskytuje vodu k zavlažování, uctíván jako kami. Ti, kteří jsou každoročně sužováni povodněmi a sesuvy půdy, jej ale budou považovat za jókai. To, co jednomu pomáhá, může druhému ublížit. V tradičním Japonsku není nic černobílé.

Jókai se někdy dokonce objevuje i v podobě událostí. K tomu dochází, když člověk svými smysly (nejčastěji zrakem či sluchem) zaznamená něco podivného. Někdo například tráví noc na neznámém místě. Je neklidný, nespí moc dobře a slyší ze tmy různé zvláštní zvuky. Když se pak ráno zkouší dopátrat, odkud noční zneklidňující zvuky pocházejí, zjistí, že nic reálného, co by je mohlo způsobit, sice neexistuje, ale že o nich vypráví místní lidová pověst. Spojením s legendou a následným sdílením se pak taková událost stává součástí kultury jókai.

Ve starém Japonsku byly některé formy existence pokládány za nadpřirozené. Obyvatelé japonských ostrovů jim v rámci svého animistického pohledu na svět připisovali duši a někdy dokonce i emoce. Božstva i přízraky tak mohly být rozzlobené, smutné, šťastné či vděčné, a tím zpětně ovlivňovat svět lidí. Jejich hněv se mohl projevit například v podobě bouřlivého počasí či nemoci, jejich radost mohla naopak přinést bohatou úrodou.

Vedle božstev kami a přízraků jókai je třeba zmínit ještě duchy zemřelých. Těm se v Japonsku říká júrei a na rozdíl od přízraků jókai nejsou svázáni s konkrétními místy. Zaměřují se na osoby, s nimiž je během života něco spojovalo - někdy se jim dokonce mstí. Faktem ale zůstává, že duchy júrei nelze od přízraků jókai, označovaných v některých historických obdobích také jako obake či bakemono, vždy snadno oddělit, jejich světy se mohou prolínat.

Duchové júrei se řídí určitými pravidly, svázanými s dlouholetou tradicí. Tato pravidla spolu s jejich vzhledem jim dodávají na autentičnosti, takže se dá říci, že júrei vzbuzují větší bázeň než západní duchové, kteří mohou být někdy i k smíchu. Většina Japonců bere duchy júrei vážně: jsou součástí každodenního života, ovlivňují živé a někdy také podobně jako jókai či kami určují běh událostí. Pokud je s nimi špatně nakládáno, mohou způsobit pohromy, ale jsou-li respektováni, přinášejí štěstí.

Duchové zemřelých se v Japonsku mohou v některých případech proměnit i v božstva kami. Příkladem může být učenec, básník a politik Sugawara no Mičizane (845–903). Ten zemřel ve vyhnanství a po jeho smrti nastala v hlavním městě Heian (dnešním Kjótu) řada katastrof. Císařský dvůr přičítal neblahé události duchovi vyhnaného Sugawary, nechal proto v hlavním městě postavit svatyni kultu šintó, kterou mu zasvětil. Byla mu také posmrtně vrácena jeho úřednická hodnost. Později byl pak Sugawara no Mičizane zbožštěn a stalo se z něj božstvo písemnictví a vzdělanosti (tenman tendžin), k němuž se dodnes chodí modlit studenti za svůj úspěch u zkoušek.

Božstva kami mohou přebývat ve všem, co vzbuzuje úctu nebo dokonce jen zvýšený zájem (třeba v neobvykle rostlém stromě). Jsou přitom svázána s japonským chápáním krásy, která představuje zároveň čistotu. V rámci jejich uctívání je vedle očisty důležitá i komunikace s nimi a přinášení darů. Mezi světem lidí a světem kami přitom neexistuje jasné rozdělení, všichni se nacházejí ve stejném prostoru.

Japonský učenec Baigan Išida (1685–1744) napsal: „Je nezbytné přiblížit se božstvům naší země tím, že se s nimi důvěrně seznámíme. Držet si od nich odstup znamená nedostatek úcty.“ A Micue Fudžitani (1768–1823) se dokonce domníval, že člověk má božstva kami přímo ve svém těle. Tvrdil, že to, co v lidském těle ovládá touhu, je kami, zatímco to, co ovládá rozum, je člověk.

Zdroje: