Hopsa hejsa do Brandejsa. Musíš do Španělska, abys šel do Santiaga?

Ráno mě vytáhlo z pelechu ještě dřív, než se svět stihl pořádně nadechnout. Kolem šesté už u vody šustí opravdoví rybáři — ti, co nechodí „na ryby“, ale na místo. Vyrážím, protože chci ukrojit co nejvíc kilometrů, dokud je chládek a hlava ještě nepřipomíná rozpálený hrnec.

Držím se levého břehu Labe. Voda vede, ale zároveň mě odklání od vesnic, obchodů a všech těch malých civilizačních jistot. Přecházím pár slepých ramen po lávkách, které vypadají, jako by se rozhodovaly, jestli mě pustí, nebo si mě nechají. A v hlavě mi běží jediná praktická modlitba: „Co dám k snídani?“

U cesty leží čerstvá cuketa — nejspíš někomu vypadla z košíku cestou ze zahrádky. A tak je snídaně. U Labe navíc není problém najít staré ohniště, jako by tu lidé po generace nechávali drobné značky: tady se dá zastavit, tady se dá na chvíli být.

Vaření na ohýnku má svoje kouzlo… dokud kouř nezačne putovat přes řeku na chatovou osadu.

Z protějšího břehu se ozve hulákání. Nějaká starucha tam spílá tak, že by probudila i kapry. Naštěstí ne mně — jen tomu svému, co jí nejspíš ujel na loďce a o kus níž vleže „chytá ryby“. I tohle je krajina: voda, ticho, a občas lidská opera bez vstupenky.

Do Čelákovic jezdím často za kamarády, ale když přicházím podél řeky, město je jiné — jako by mě pustilo zadním vchodem. Velký kus starého železničního mostu pod tím novým se z vlaku skoro nedá postřehnout. Teď si na něj sednu, nohy nechám odpočívat a jen koukám na vodu. Tohle je jeden z poutnických luxusů: čas, který nikdo neprodává.

O kus dál visutá lávka pro pěší přes Labe a u ní veliké srdce na zámečky lásky. A na vršíčku kostelík Nanebevzetí Panny Marie — bohužel zavřený, ale i zavřené kostely umí posloužit: stínem, klidem, lavičkou pro unavené myšlenky.

Co mi vyrazilo dech, byla cyklostezka (ano, za evropské prachy) od přístaviště v Čelákovicích až do Brandýsa. Na přístavišti nabiju mobil u stojanu pro elektrokola, doplním pitnou vodu a jdu dál. Poutník v roce 2024: jedna noha v prachu, druhá v zásuvce.

A od Čelákovic se mnou putuje volavka. Šedivá, tichá, přesná. Vždycky přistane, počká, pak zase kus popoletí. Jako by mě doprovázela, nebo si mě jen měřila: kolik vydrží člověk, než začne zbytečně spěchat.

Občas se mě někdo zeptá, kam jdu. Většina si myslí, že si dělám srandu, když odpovím: „Do Santiaga.“ Jenže pak přijde rozhovor, který stojí za celý den. Popovídám si se slečnou na vozíku a její mámou, co ji vyvezla na sluníčko. Říká :„Jé to je pěkné. Taky bych chtěla jít do Santiaga.“ V tom mi přiběhne na jazyk: „Ale vždyť už tam jdeš! Jdeš přeci stejným směrem jako já! “ Na ty její oči, když nám to všem docvaklo, nikdy nezapomenu.

A najednou je jasné, proč dělám časté zastávky. Nejsou to prostoje. Jsou to dveře.

Je to úplně jiné cestování než být zavřený v plechové krabici s kolečky a čumět před sebe. Takhle mám pocit, že odkrývám drobounká tajemství putování: že cesta není jen čára na mapě, ale síť malých lidských setkání, která se dějí jen tehdy, když jdeš pomalu.

Projdu pod dálnicí a ve svahu nad Labem obdivuju nádherné vily. Už jsem skoro v Brandýse. A v hlavě mi naskočí staré „hopsa hejsa do Brandejsa“ — jenže tentokrát mi není ani hejsa, ani hopsa. Slunce si mě peče zaživa.

Jdu si pro první „kostelní“ razítko do baziliky sv. Václava ve Staré Boleslavi. Uvnitř je báječný chládek — venku skoro 35 °C. Interiér vidím poprvé, a přitom kolem jezdím x let. To je další poutnická lekce: kolikrát člověk míjí věci tak dlouho, až je přestane vidět. A čerta na věži taky.

Razítko do kredenciálu ale nakonec řeším v infocentru za kostelem Nanebevzetí Panny Marie. V kostelech samotných není ani noha. Jen požehnaný chládek.

Na oběd se stavím v Bohémovně — místním pivovaru. Kupodivu tam nejsem jediný naboso; číšníci už jsou asi zvyklí. Vaří skvěle, porce poctivé a po „lesní“ stravě chutná všechno dvakrát. V drogerii ještě přihodím suchý líh a repelent — poutník si může hrát na romantika, ale komáři a mokré ponožky ho rychle vrátí do reality.

Z Brandýsa do Prahy vede cesta mezi poli s minimem stínu. Tady se pouť ztiší do rytmu: krok, dech, krok. A zároveň mám dobrý pocit — jsem na „oficiální“ Žitavské trase z Polska do Santiaga. Najednou to není jen moje hra na poutníka. Je to stopa, po které už někdo šel přede mnou.

K večeru potkám na začátku Prahy starší paní, co sbírá kopřivy. Jdeme kousek spolu a povídáme si — jak jinak — o putování a turistice. Sotva jí stačím. Jsme jak ve Vesničko má středisková, kde pan Svěrák v roli malíře těžko drží krok s místní tetou. Pak se cestička dělí, loučíme se a já pokračuju na Vinoř.

A tam přijde překvapení: Vinořský park a satalická bažantnice. Taková zákoutí bych v Praze nečekal. Stinný hustý lesík, čistý potok, skály. Není divu, že tu kromě svatojakubské cesty vede i naučná stezka. Praha se tu nechová jako město — spíš jako tajná zahrada, do které se omylem dostaneš, když jdeš správně.

O kousek dál doplním vodu v prameni. A mezi pískovcovými skalkami si ustelu pod převisem. Když dělám večeři, začnou se objevovat místní párky… ale pecháček. Obsazeno.

Spí se mi báječně.

Dalších 28 km za mnou.