Myslel jsem, že Němci jsou technologická velmoc. Ale heslo dne - Nur Barzahlung

Když se u nás rozjede debata o hotovosti, bývá to skoro vždycky stejné. Experti skálopevně tvrdí, že budoucnost patří kartám, mobilům a chytrým hodinkám nebo čipům pod kůží. Zatímco bankovky jsou přežitek, který časem zmizí. Cha chá.

Jak jdu pěšky po Svatojakubské cestě přes německé Švábsko, během několika dnů zjišťuji dvě věci. Můj mobil asi definitivně chcípnul a karta se proměnila na kus plastu, který je většinou k ničemu.

Po odchodu z Augsburgu jsem totiž téměř všude narážel na stejný nápis na dveřích: „Nur Barzahlung.“ Jen hotově.

Malé obchody, hospůdky, ubytování i občerstvení – placení kartou nepřipadalo v úvahu. Přitom jsem v Německu, zemi, kterou máme spojenou s precizností, technologiemi a špičkovým průmyslem.

Člověka napadne ledacos. Jsou snad Němci pozadu? Jsou všichni drobní podnikatelé ve Švábsku daňoví kouzelníci? Nebo prostě jen nechtějí, aby jim z každé zaplacené kávy ukusovala svůj díl banka? Nevím.

Upřímně, mnohem důležitější, než řešit ideologii je najít nejbližší bankomat.

Paradoxně mi mrtvý telefon nakonec prokazuje službu. Nemám navigaci ani mapy. Musím spoléhat jen na mušle na stromech a směrovky Svatojakubské cesty.

Najednou jdu pomaleji a protože pozorně hledám značky, začínám si všímat věcí, které bych jinak minul.

Švábská krajina není tvořená obrovskými lány, jaké známe z některých částí Česka. Pole jsou menší, oddělená remízky a lesíky. Na každém ještě teď roste nebo rostlo něco jiného, takže německá krajina je tady jako pestrá spodnička. Tolik zvěře jako tady jsem už dlouho neviděl a kupodivu skoro žádná přejetá.

Sluníčko začíná hezky připalovat.

Nejen kvůli vedru a razítku do kredenciálu. Hlavně kvůli nádherně malované fasádě. Fresky totiž nejsou jen uvnitř, ale pokračují kolem oken a kolem celého kostela.

Celá stavba působí skoro pohádkově. I celé vesnice v okolí. Jako by se posledních sto let rozhodly na svém vzhledu nic neměnit.

O pár kilometrů dál mě čeká další překvapení. Kirchheim je městečko, kde mají čápi očividně stejná práva jako obyvatelé. Hnízda jsou na komínech, střechách i kostelních věžích a vzduchem se neustále rozléhá charakteristické klapání zobáků.

Místní je milují a jsou na ně hrdí. Jen s úsměvem přiznávají, že soužití s čápy má i své stinné stránky. Když ptáci přiletí s ulovenou žábou nebo ještěrkou, ne vždycky ji donesou až do hnízda. Občas skončí na kapotě auta, na chodníku nebo na hlavě nic netušícího kolemjdoucího. O rozměrných bílých flecích na autech a chodnících nemluvě.

Na takové turistické atrakce vás žádný průvodce nepřipraví. V sezóně prý bez deštníku chodí jen cizinci. Do prvního zásahu.

V elektře zkouším koupit novou nabíječku. Paní mluví švábským dialektem, já svou „masa bob“ angličtinou. Pozorovatel si musí myslet, že vidí stand up komedii líznutou pantomimou. Nikdy jsem se při nákupu nabíječky tak nenasmál a paní asi taky ne.

A zase „Nur Barzahlung.“. Aspoň mi ukáže cestu k bankomatu. Nakonec z Kirchheim odcházím nejen s nabíječkou, ale i s pocitem, že když se lidé opravdu chtějí domluvit, jazyková bariéra není tak vysoká, jak si myslíme.

Nejsilnější zážitek dne. Nejenom že má kostel krásné razítko. Taky volné zásuvky a kousek od kostela chodicí bazén s proudící vodou z potoka!

Veřejné Kneippovy lázně. Ledová voda přitékala přímo z potoka, vedle bazénku visí návod, jak správně ve vodě zvedat nohy a střídat rytmus.

Zatímco se mi v kostele nabíjí cihla, dávám si střídavě gáblík a čvachtání nohou.

Drahá wellness centra mohou nabízet kdeco, ale tohle je přesně to, co poutník po třiceti kilometrech potřebuje. Jednoduché, účinné a úplně zadarmo.

O kus dál cestu ukazuje Jakubská brána -minirozhledna s přístřeškem a korouhvičkou ve tvaru poutníka. Otvírá cestu dál na Babenhausen.

Jak jsem plný vděčnosti za koupel nohou, tak jsem si řekl, že se spolehnu se spaním vyloženě na Pánaboha. Do teď jsem místo vybíral já. Dost často se ale ukázalo, že kousek za méně pohodlným místem na spaní bylo nějaké přímo luxusní, jen kdybych došel o půl kiláku dál.

Jenže víš ty co, Bože? Prdlajs! Šlapal jsem v podstatě bezlesou krajinou až do Babenhausen. Cestou nebylo nic kromě nějakého remízku u silnice. Velký kravín napravo u silnice, kde lítali psi.

Došel jsem za tmy na kraj města k baru Mamut, kde velká cedule nabízí ubytování. Nějaký týpek mě odvezl přes půl městečka do barabizny, kde byl, za 40 EUR splatno předem v hotovosti, pokojík bez okna.

Na koberec jsem se bál šlápnout jak byl špinavý . Zvuky z vedlejšího pokoje naznačovaly, že někteří hosté mají úplně jiný program než odpočinek po celodenním pochodu.

Ráno jsem pak zjistil, že pouhých tři sta metrů dál byla krásná poutnická ubytovna v čajovně pod kostelem. Stačilo jít ještě pět minut.

Fakt dobrý fórek, pane Bože. V tu chvíli jsem se musel smát.

Když se dnes ohlédnu za tím dnem, nejvíc si nevybavím ani čapí město, ani ledovou koupel nohou. Vzpomenu si na to, jak mě překvapilo Německo. Země, kterou často dáváme za vzor moderních technologií, mě naučila, že bankovky mají pořád své pevné místo. A je to dobře.

Protože když vám přestanou fungovat všechny technologie, jsou to značky na stromech a ochotní lidé, kteří vám spolehlivě pomohou do cíle. A hotovost v kapse.

Tyto články jsou záznamem putování. Na rozdíl od turistiky víte, že v daném místě budete pravděpodobně jen jednou v životě. Rozhodně neuvidíte všechny pamětihodnosti a ani o většině z nich dopředu nevíte.

Jste s tím smíření a věříte, že se vám ukážou jen ty věci, které prostě v daném čase vidět máte. Stejně tak se setkáte jen s lidmi, se kterými si máte co dát.

Proto není mým cílem podávat vyčerpávající informace o navštívených místech, spíše chci popíchnout čtenáře, aby vyrazili také a pořídili si vlastní zážitky.

Mapy nejčastějších tras a seznam Co s sebou na camino, máte na stránkách tvojesance.cz.

Zdroj: https://www.tvojesance.cz/hotovost-zkusenost-svabsko-kirchheim/