Článek
Jelikož jsem vždy prodával naprosté většině svých zákazníků jen za hotové, neměl jsem s vymáháním nezaplacených faktur žádné zkušenosti, a až po pár týdnech jsem radikální změnu chování svých obchodních partnerů zpětně pochopil.
Mezi prvními se mi ozval Zbyněk, od kterého jsme v tu chvíli měli na skladě ve všech třech našich pobočkách zboží za několik milionů korun.
Dohodli jsme se, že za ním osobně zajede můj společník Pavel, řešící veškerou dopravu a logistiku s tím, že si dohodnou, jak a čím převezeme Zbyňkovi jeho zboží zpět k němu do skladu.
Za hodinu mám telefon, na druhém konci je Zbyněk a říká mi, že mi předá mého společníka Pavla. V tu chvíli slyším vyděšený hlas Pavla, který mi říká: „Jarku, jsem pouty přivázán k topení, udělej prosím, co ti Zbyněk řekne!“.
Pavel je dvoumetrový kus chlapa, který se jen tak něčeho nezalekne, takže když jsem uslyšel prosebný tón, kterým mne o to žádal, rozklepala se mi kolena, a musel jsem se posadit!
Poté, co už jsem mohl přes sevřené hlasivky promluvit říkám Pavlovi „Co se děje?“, ale to už měl telefon opět Zbyněk, a suše mi oznamuje: „Do půl hodiny bude před vaší firmou stát červený Opel, tak si pak do něj běž nastoupit, a nic na nás nezkoušej, nezapomeň, že u nás máme Pavla.“, aby pak už jen zavěsil.
V hlavě mi jako hlavnímu mozku a vyjednavači firmy začnou šrotovat všechny možnosti, které mám, co udělat mohu, a co nesmím.
Ale všechno je to jenom teorie, s ničím podobným jsem se v životě nesetkal, vydírání a únosy jsem znal jen z knížek a filmů.
Ani jsem se nenadál, a už vidím před mým oknem zastavovat onen Opel, s nějakým cizím chlápkem uvnitř.
Měl jsem v hlavě dva cíle - získat zpět svobodu pro mého společníka Pavla, a abych neztratil možnost jednat také já.
Nechtěl jsem vystrašit své podřízené vedle v kanceláři, tak jsem jim nic neřekl, šel jsem ven k autu, a zaťukal na okénko.
Chlápek nevypadal nijak nebezpečně, ale vybídl mne (tak nějak bez možnosti odmítnout), ať si sednu vedle něj, že pojedeme ke Zbyňkovi do firmy.
V tu chvíli jsem se již naštěstí automaticky přepnul do svého racionálního vyjednávacího módu a říkám: „Na to zapomeňte, máte už mého společníka, tak jestli něco chcete, vyřídíme to tady a teď.“.
Chlápek se ke mně naklonil, ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal, ale předklonil se, sáhl do palubní přihrádky přede mnou, a vytáhl z ní pistoli!
Významně ji položil před sebe na palubní desku a říká: „Dobře, nemusíme jezdit ke Zbyňkovi, když mi tu podepíšeš papíry, co mám s sebou.“.
Zbraně nesnáším, střílel jsem jen z povinnosti ze samopalu na vojně, takže se pořád musím poočku dívat na tu pistoli před ním, a u toho se horečně snažím přemýšlet.
Konečně mi to došlo! Vždyť já jsem s tím protivníkem vyhrál první malou bitvu, a mám tak splněnou polovinu ze svých dvou cílů! Znamená to také, že se s ním dá vyjednávat, a že ne všechno s čím přijde, musí dopadnout po jeho!
Spustil jsem konečně pohled z pistole a podíval jsem se na něj. Menší, podsaditý, neoholený, nic moc oblečení, silné dlaně, žluté prsty od cigaret, a špinavé nehty. Na jednu stranu tedy dobré, není to nejspíš žádný boss nad Zbyňkem, kterého bych třeba zatím neznal. Na druhou stranu by to mohl být primitiv, který jen plní úkoly, ale mohl by v rozčilení po nějaké mé špatné reakci udělat něco, čeho bych mohl litovat.
Pomyslel jsem na svého společníka Pavla v poutech, a začal v myšlenkách pracovat na jeho osvobození. Soustředil jsem se tedy na klidný tón, a styl mého jednání v duchu, abych nebyl ani moc nad tím chlápkem (kdybych ze sebe dělal frajera, mohl by se naštvat), ani moc pod ním. To by si zase mohl chtít na mne moc dovolovat, takže jsem se hlavně snažil neukázat mu nějakou svou slabost.
Podíval jsem se mu do zpříma do očí a říkám: „Ukažte mi co máte.“. Nehodlal jsem přistoupit na jeho tykání, což byla součást mé strategie, že nebudeme hrát jeho hru.
Zase se naklonil až ke mně, tak blízko, až jsem cítil jeho pach, a prokouřený dech.
Tento zcela reálný příběh (pozměněna jsou pouze jména) je ukázka z mé chystané knihy.
