Článek
Sice jsme byli jako noc a den – já ukecaná, on tichý pozorovatel – ale byli jsme spojená nádoba.
Možná proto mě jeho rozhodnutí odjet do zahraničí tak zaskočilo.
„Jedu do Thajska. Na delší dobu.“
Byl stručný. Balení zvládl za dvě hodiny.
Na letišti mě jen objal a řekl:
„Ozvu se, neboj.“
Ale neozval se.
První měsíc jsem si říkala, že nemá čas.
Druhý měsíc jsem mu psala zprávy, na které nepřišla odpověď.
Třetí měsíc jsem začala mít strach.
Volala jsem na číslo, psala e-maily, kontaktovala kamarády. Nic.
Žádná stopa.
Jeho profil na sociálních sítích ztichl.
Jeho účet na WhatsAppu se odmlčel.
Rodiče to brali s podivným klidem.
„On se ozve, je svéráz. Potřeboval vypadnout.“
Ale já ho znala. Tohle nebyl on.
Uběhl rok. Pak druhý.
A já se naučila nemluvit o něm.
Lidi se ptali míň a míň.
Z rodinných oslav se stal ten „nepřítomný stín“.
Jenže ve mně ten stín zůstával pořád.
Každou noc jsem usínala s otázkou, jestli je někde naživu.
Nebo jestli… ne.
A pak, jednoho obyčejného rána, mi přišel e-mail.
Bez textu.
Jen příloha – jedna fotka.
Byla rozmazaná, jako by ji někdo vyfotil starým telefonem.
Na fotce byl on.
Stál na nějakém tržišti, v ruce držel knihu. Měl vousy, delší vlasy a usmíval se.
Za ním visel transparent v cizím jazyce.
Pod ním – ruka, která ho lehce držela za rameno. Ale nešla vidět celá.
To bylo všechno.
Žádný vzkaz.
Žádná vysvětlení.
Dívala jsem se na tu fotku celé hodiny.
Prohlížela každý pixel, přibližovala pozadí, zkoušela najít náznaky, nápovědy.
Kde je?
Kdo ho vyfotil?
A hlavně – proč mi to poslal?
V následujících dnech jsem se pustila do pátrání.
Zadala jsem do překladače nápis na transparentu. Bylo to laosky.
Přes jednu komunitní skupinu jsem se dostala k Čechům žijícím v Laosu.
Několik týdnů mailování, spojování, hledání.
A nakonec – jeden muž mi napsal:
„Znám ho. Pomáhá tu v malé vesnici. Nechce být kontaktovaný. Říká, že si potřeboval všechno srovnat. Ale prý jednou… jednou se vrátí.“
Nezlobím se na něj. Ne už.
Protože ta fotka byla všechno, co jsem potřebovala vědět.
Že je naživu.
Že někde tam venku dýchá ten kluk, co mě kdysi vodil do školky.
Možná se neozývá.
Možná neví, jak začít.
Ale myslí na mě.
A to je někdy víc než tisíc slov.
Občas stačí jedna fotka, aby člověk mohl znovu začít dýchat.
