Článek
Jako děti jsme spolu trávili prázdniny u babičky, hráli si na piráty a kradli třešně od sousedů. Pak jsme se roztříštili životem – on šel studovat do zahraničí, já se vdala a zůstala v Ostravě. Měla jsem práci, manžela, dvě děti. A pak se to všechno rozpadlo.
Když jsem zůstala po rozvodu sama se dvěma holkami, hypotékou a dvěma pracemi na půl úvazku, byla jsem na dně. Psychicky, fyzicky, i finančně. Na účtu pár tisíc, na duši únava, jakou poznáte, až když vám najednou nikdo nezvedá telefony, protože všichni „mají svý starosti“.
Martin se ozval nečekaně.
„Slyšel jsem od tety, co se děje,“ napsal. „Nechceš přijet na víkend k nám do Brna? Mám na chalupě trochu víc místa, změna by ti mohla pomoct.“
Přijela jsem s holkama. Jeho dům byl nově opravený, moderní, čistý, plný ticha. Holky nadšeně běhaly po zahradě a Martin mi vařil kávu tak, jak jsem si ji pamatovala z dětství – silnou a sladkou. Povídali jsme si dlouho do noci. O rodině, o životě, o tom, co všechno se nám rozpadlo.
A tehdy poprvé navrhl pomoc.
„Víš,“ řekl, „mám firmu, daří se mi. Nechci ti cpát peníze, ale… mohl bych ti půjčit něco, co tě postaví zpátky na nohy. Bez úroků, bez papírování. Věřím ti.“
Odmítla jsem. Samozřejmě že odmítla. Hrdost. Ale zároveň ve mně cosi změklo. Ten pocit, že někdo ještě věří, že to zvládnu.
Začali jsme si psát. Volat. Po měsících samoty byl jako ostrůvek klidu. Dokonce si holky oblíbil, bral je do kina, posílal dárky. A já se znovu začala cítit jako někdo, kdo má hodnotu. Komu se dá věřit. Kdo není jen zbytečný stín bývalé manželky.
O tři měsíce později se nabídka zopakovala. Tentokrát u večeře.
„Půjdu rovnou k věci,“ řekl Martin. „Chci ti opravdu pomoct. Mám volný byt, jen pár bloků od školy, kam chodí holky. Je vybavený. Nájem můžeš platit později, až se srovnáš. A pokud budeš chtít, můžeš mi pomáhat s firmou. Potřebuju někoho spolehlivého. Třeba dva tři dny v týdnu. Co ty na to?“
Byla jsem dojatá. Ulevilo se mi.
Souhlasila jsem.
Všechno fungovalo perfektně. Byt byl krásný. Práce nebyla náročná – e-maily, drobná administrativa, organizace objednávek. Holky měly pokojíček s výhledem. Já konečně spala víc než čtyři hodiny denně. Dokonce jsem začala uvažovat, že bych si dodělala kurz účetnictví.
A pak přišla ta věta.
Byla jsem u něj v kanceláři, řešili jsme faktury, když mi Martin podal složku a řekl:
„Chci, abys mi podepsala tohle.“
Byla to smlouva. Že přebírám zodpovědnost za jednu z jeho vedlejších firem. Formálně – kvůli daním. Tvrdil, že to je běžná praxe. Nic velkého. „Jen papír, nic se neděje.“
Zarazilo mě to. Ale odmítnout se zdálo nevděčné. Kdyby nebylo jeho, pořád bych dřela na tři směny a brečela v koupelně, aby mě holky neslyšely.
„Jen taková služba,“ řekl tiše. „Jako sestra sestře.“
Neřekla jsem hned ano. Vzala jsem si čas. Začala jsem googlit. A zjistila, že firma, kterou na mě chtěl převést, je ve ztrátě. A že už na ní visí dva dluhy a jedna kontrola z finančáku.
Všechno se mi v tu chvíli rozpadlo znovu.
Martin, můj zachránce, to neudělal jen z dobroty. Pomáhal mi, ano. Ale taky mě pomalu dostal do situace, kdy bych mu nedokázala říct ne. A kdybych podepsala, převzala bych na sebe jeho problém – čistě, legálně, s důvěrou, kterou jsem mu sama dala.
Zavolala jsem mu.
Řekla jsem mu, že tu smlouvu nepodepíšu. A že se s holkama stěhujeme pryč.
Na chvíli mlčel. Pak jen řekl: „Jak myslíš. Ale jednou si vzpomeneš, že jsem ti nabízel všechno. A tys to zahodila.“
V tu chvíli mi došlo, že jeho pomoc nebyla zadarmo. Nikdy nebyla. Jen jsem to neviděla, protože jsem zoufale chtěla věřit, že ještě existuje někdo, kdo pomáhá bez podmínek.
Dnes žijeme v menším bytě. Platím nájem včas. Dělám v jedné účtárně na plný úvazek. Není to zázrak, ale je to moje.
A když se mě někdo zeptá, proč už nemám kontakt s rodinou, jen se usměju a řeknu, že někdy vám život nabídne pomocnou ruku – a vy ji musíte s díky odmítnout, i když vám sahá z bláta.
Protože ne každá ruka, která vás tahá ven, to dělá proto, aby vás zachránila.
