Článek
On měl o devět let víc, nosil elegantní kabáty a mluvil s tichou jistotou člověka, který ví, kam míří. Přitahoval mě klidem, stabilitou, schopností naslouchat. Po dvou letech jsme se vzali. A za dalších deset jsem si uvědomila, že mě nikdy neoslovil jménem.
Zní to jako drobnost. Něco, čeho si ani nevšimnete. Ale když vám den co den někdo říká „miláčku“, „zlatíčko“, „hele“, „prosím tě“, „můžeš“, „poslechni“, bez jediné zmínky vašeho vlastního jména, začne to v hlavě hlodat.
Poprvé jsem si to uvědomila asi po čtyřech letech manželství, když jsme seděli u kamarádky na oslavě. Připíjeli jsme si a ona se zasmála: „Tome, jak vlastně říkáš své ženě doma? Tereza, nebo Terezka?“
Zaváhal. A pak se usmál. „Já jí říkám všechno možné, viď, zlatíčko?“ A políbí mě na tvář. Všichni se zasmáli, i já. Ale uvnitř mi zatrnulo.
Tereza. To je mé jméno. Jednoduché, čtyři slabiky, žádné jazykolamy. A přesto jsem ho od něj neslyšela. Ne jednou. Ani v hádce, ani v posteli, ani když mi přál k narozeninám. Vždy jen „lásko“, „ty“, nebo „prosím tě, můžeš mi podat sůl?“
Začala jsem si toho všímat víc. V práci mi kolegové říkali „Terezo“, kamarádky mě oslovovaly zdrobnělinami, dokonce i děti na táboře si mě pamatovaly jménem. Jen on nikdy.
Jednou v noci, když už spal, jsem si k němu sedla. Pozorovala jsem jeho obličej, klidný, pokojný. A napadlo mě: miluje mě doopravdy, nebo mě má jen jako blízkou věc, samozřejmost? Něco jako oblíbený svetr, který nosíte každý den, ale nikdy si nevšimnete, jak se jmenuje značka.
Dvanáct let jsme sdíleli postel, účty, smích i slzy. Ale ani jednou jsem od něj neslyšela své vlastní jméno.
Přišlo mi to čím dál podivnější. A pak, během jedné obyčejné snídaně, jsem se ho zeptala: „Tomáši, víš, jak mi říkáš?“
Zvedl obočí. „Jak to myslíš? Miláčku?“
„Ne. Myslím jménem. Víš, kdy jsi mi naposled řekl 'Terezo'?“
Zaváhal. Dlouho. A pak jen pokrčil rameny. „Nevím. Ale přece víš, že tě miluju. Na jménu nezáleží.“
Ale na jménu záleží. Jméno je identita. Je to to, co slyšíš, když tě někdo volá přes celou ulici. Je to zvuk, který tě ukotví, připomene ti, že jsi víc než funkce v domácnosti, víc než ‚mamka‘, ‚manželka‘, ‚miláček‘. Jméno je most mezi tebou a světem.
Začala jsem být citlivější. Všimla jsem si, že se mnou často mluví, jako by mluvil k obecnému pojmu „žena“. Jako bych mohla být kdokoli. A to bolelo.
Po roce vnitřního ticha jsem odešla. Ne kvůli jménu samotnému. Ale kvůli tomu, že mě neviděl. Ne jako Terezu. Ne jako člověka se jménem, se sny, s vlastním příběhem.
Dnes, když mi někdo řekne „Terezo“, usměju se. Je v tom síla. Důkaz, že mě vidí. A já sama si každý den připomínám, že být něčí „miláček“ nestačí. Chci být Tereza. Pro sebe i pro ty, kteří mě doopravdy vnímají.
