Článek
V práci mi oznámili, že moje pozice končí. Vztah, ve kterém jsem zůstávala spíš ze setrvačnosti, se právě rozpadl. A do toho jsem se ráno probudila s pocitem tíhy, která se nedala setřást. Ne fyzickou – ale tou v hlavě, v hrudi. Znáte to. Jako by na vás celý svět najednou seděl a nepustil vás vstát.
Ten den jsem nechtěla s nikým mluvit. Telefon jsem hodila do zásuvky. Zůstala jsem doma, zalezlá v mikině, s kruhy pod očima a nevyřčenou otázkou: Proč ještě vstávat? Kvůli čemu? Pro koho?
Pak zazvonil zvonek.
Byla to doručovací služba. Mladý kluk s čepicí, v ruce malý papírový tác. „Objednávka pro paní Veroniku?“
Nechápala jsem. Nic jsem si neobjednala.
„Je to už zaplacené. Káva a croissant,“ usmál se.
Podepsala jsem to automaticky. V hlavě mi vířily myšlenky – kdo by mi poslal snídani? Kamarádka? Někdo z práce?
Pak jsem si všimla víčka kelímku. Byl na něm napsaný fixem vzkaz:
„Vydrž.“
Jedno slovo. Čtyři písmena. Ale mě v tu chvíli doslova probodla emoce. Někdo věděl, že je mi zle. A poslal mi tenhle vzkaz. Nenápadný. Nenátlakový. Ale přesně načasovaný.
Sedla jsem si na gauč s tou kávou a chvíli jen koukala. Srdce mi bušilo. Přišla jsem si zvláštně – dojatá, zmatená, ale i trochu… bezpečně. Jako kdyby na mě někdo někde myslel, i když já sama jsem měla pocit, že jsem pro všechny neviditelná.
Začala jsem přemýšlet, kdo to mohl být. Nejlepší kamarádka? Ale ta byla zrovna v zahraničí. Kolega? Možná. Ale ten neměl moji adresu. Nebo někdo úplně jiný?
Dodnes to nevím.
A možná to tak má být.
Ten den jsem poprvé po dlouhé době otevřela okno. Pustila dovnitř vzduch. Udělala si playlist na Spotify. Vzala do ruky deník a napsala si pár vět. Ne o bolesti, ale o tom, co bych chtěla, aby přišlo, až bolest pomine.
Nebyla to žádná kouzelná proměna. Žádný happy end na počkání. Ale ten malý kelímek s vzkazem „Vydrž“ se stal mým mezníkem. Záchytným bodem. Jistotou, že i když jste na dně, může se objevit něco – nebo někdo – co vám pomůže se znovu nadechnout.
Od té doby, kdykoli vidím doručovatele s kávou, si vzpomenu. A někdy si i říkám, jestli bych to neměla zopakovat. Poslat anonymně někomu, o kom tuším, že teď padá. Tichý vzkaz. Nenápadný. Ale možná právě proto tak silný.
„Vydrž.“
Někdy totiž stačí jen to jedno slovo, aby se v člověku zase rozsvítilo něco, co už bylo skoro zhasnuté.
