Článek
Nechápala jsem lidi, co si po každém šramotu kontrolují zámky, nebo spí s nožem pod polštářem.
Já spala tvrdě. Sama v bytě, klidná, že všechno mám pod kontrolou.
Až do té jedné noci.
Začalo to nenápadně.
Když jsem přišla domů, byla lžička jinak položená. Myslela jsem si, že jsem zapomněla.
Pak jsem jednou ráno našla kapky vody na zrcadle – ale sprchu jsem si přece brala večer.
Říkala jsem si, že se mi to jen zdá.
Možná jsem roztěkaná z práce. Možná jsem si ty věci jen špatně zapamatovala.
Ale pak… jsem jednou v noci zaslechla zvuk.
Šustnutí. Jakoby pohyb látky. Ale nebyl vítr. A okno bylo zavřené.
Pár nocí jsem skoro nespala.
Každý zvuk mě zvedal na nohy. Jednou jsem prohledala celý byt – i skříně. Nic.
Jenže pocit, že nejsem sama, sílil.
Jednou jsem přišla z práce a všimla si, že z mojí zásuvky chybí jeden pár kalhotek.
Byla jsem si jistá, že tam byly.
Začala jsem se třást.
To už nebyl přelud. To bylo reálné.
Zamkla jsem všechny dveře. Dala si pod kliku židli. Spala s mobilem v ruce.
Ale stejně jsem se probudila zpocená. Někdy s pocitem, že někdo stojí u postele.
Nikdy tam nikdo nebyl. A já už si začínala myslet, že blázním.
Až jednou v noci…
Uslyšela jsem dech.
Tichý, ale přítomný.
Seděla jsem na posteli a snažila se přesvědčit, že je to můj. Ale nebyl.
Byl hlubší. Mužský.
Rozsvítila jsem světlo a ztuhla.
Z pod postele koukal kousek černé látky.
Sklonila jsem se.
A uviděla oko.
Někdo ležel pod mojí postelí.
Ne kousek. Celý. Ticho. Nehnutě. A díval se na mě.
Nevzpomínám si přesně, co se dělo pak.
Zpanikařila jsem. Zakřičela. Volala policii. On se snažil utéct, ale zaklínil se.
Byl to muž z vedlejšího domu. Nikdy jsem si ho nevšimla. Prý žil s matkou. Tichý, nenápadný.
Vlezl se ke mně přes balkon.
A prý… to nebylo poprvé.
Našli u něj moje věci. Prádlo, které zmizelo. Fotky, které jsem nikdy nepořídila – z mého bytu.
Několik nocí u mě přespával pod postelí, zatímco já spala nad ním.
Policie říkala, že „měl štěstí“, že jsem na nic nepřišla dřív.
Já si myslím, že to štěstí jsem měla já.
Protože nevím, co by se stalo, kdybych se tu noc neprobudila.
Dnes už bydlím jinde. Všechno zamykám. Kontroluju. Už nejsem ta, co se nikdy nebála.
Ale hlavně – věřím svému instinktu.
Protože když máte pocit, že vás někdo sleduje, možná nejste paranoidní.
Možná to je prostě jen pravda.
