Článek
Poznali jsme se jako mladí, v době, kdy ještě nebyly mobily, internet ani žádné sociální sítě. Stačil letmý pohled přes knihy v knihovně, pár slov u tramvaje a pozvání na kávu. Od té chvíle jsme byli nerozluční. Vzali jsme se po roce chození, a i když jsme neměli moc peněz, byli jsme šťastní. Měli jsme jednoho syna, Honzu, a celý život jsme bydleli v našem malém bytě v Dejvicích.
Karel byl tichý, ale laskavý muž. Nikdy nekřičel, nepil, nelhal. Aspoň jsem si to myslela. Pracoval jako revizní technik a často jezdil po zakázkách mimo Prahu. Nevadilo mi to – věděla jsem, že nás tím živí. Když se vrátil, vždycky mi přivezl malý dárek – bonboniéru, knížku nebo pohlednici z malého města. Nikdy mě nenapadlo se ptát, kde přesně byl. Věřila jsem mu. Naprosto.
Pak ale Karel náhle zemřel. Infarkt. Bez varování. Jednoho rána si šel zaběhat a už se nevrátil. Bolest byla nesnesitelná. Pohřeb byl tichý a důstojný. Se synem jsme se drželi za ruce a snažili se to celé nějak ustát. A pak, čtyři dny po pohřbu, mi zazvonil telefon.
„Dobrý den, jmenuji se Alena, znala jsem Karla,“ ozval se ženský hlas. Myslela jsem si, že to bude kolegyně, kamarádka z práce, někdo, kdo chce zavzpomínat. Jenže Alena pokračovala: „Měli jsme spolu dceru. Jmenuje se Klára. Je jí sedmnáct.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Myslela jsem, že jde o omyl. Ale ona mi poslala fotky. Karel na oslavě narozenin. Karel na výletě u moře. Karel s holčičkou, která se mu až bolestně podobala.
Zjistila jsem, že si v severních Čechách pronajal byt. Pravidelně tam jezdil „za prací“, ale ve skutečnosti tam žil druhý život. Měl dceru, vychovával ji, byl jejím tátou stejně jako mému Honzovi. Alena o mně věděla – prý jí tvrdil, že se mnou už dávno jen „formálně bydlí“. A já? Já jsem netušila vůbec nic.
Nešla jsem křičet ani nadávat. Jen jsem seděla u stolu, držela Kárlovu fotku a měla pocit, že celá má minulost byla jen iluze. Ale pak se stalo něco zvláštního. Můj syn Honza mi řekl: „Mami, tátu jsme milovali. To, co udělal, bylo špatné. Ale my jsme pořád stejní. Nejsme míň jeho rodina.“
A tak jsem se rozhodla. Setkala jsem se s Alenou. Byla zlomená stejně jako já. Nevinila mě, nechtěla nic. Jen pochopit. Naše děti se potkaly. A ačkoli to nebylo snadné, navázaly kontakt.
Po roce jsme byli všichni společně na hřbitově. Já, Alena, Honza, Klára. Čtyři lidé, které spojil jeden muž. Muž, který nás všechny miloval – jen to nedokázal říct nahlas.
