Článek
Ve škole mě učitelé vždy chválili, ale když přišel čas na talentové soutěže nebo přijímačky na gymnázium, moje jméno se nikdy neobjevilo na vítězném seznamu. Když kamarádi tančili v kroužku moderního tance, já jsem váhavě plnila kroky z hodiny. Když mí spolužáci psali povídky, moje texty mizely v šuplíku.
A tak jsem si pomalu zvykla: v životě budu třetí, čtvrtá, průměrná. A to mi bude stačit.
Po střední jsem šla na práva. Bez velkého zápalu, spíš proto, že to byla „jistota do budoucna“. V prvním semestru jsem se držela ve stínu, doufala, že učitelé nebudou vyvolávat. Psaní písemek zvládala, ale nikdy jsem nevyčnívala. Ve skupinových projektech jsem mlčela, nechala jiné mluvit. Věřila jsem, že průměr mám v hrsti. A v garsonce plné knih jsem přemýšlela, jestli vůbec žiju svůj sen, nebo jen plním pokyny okolí.
Pak přišel ten večer. Na katedře práva organizovali neformální debatu – každý měl přijít s tématem, o kterém bude patnáct minut mluvit. S přihláškou jsem váhala: necítila jsem se dostatečně kompetentní. Nakonec jsem to nějak odeslala.
Stres stoupal, když jsem stála před auditoriem. Dvacet párů očí. Očekávání. Vlastní pochybnosti. Začala jsem mluvit o právu na přetíženou péči – o tématu, které se mi přirozeně spojuje s pomocí rodinám dětí s postižením. Najednou jsem nebyla „ta tichá“. Myšlenky mi proudily. Citovala jsem soudní rozhodnutí, sdílela osobní zkušenosti z dobrovolnické praxe.
Když jsem domluvila, zůstalo ticho – a pak následoval bouřlivý potlesk. Někteří profesoři i studenti vstali, aby zamávali. V tu chvíli mi došlo: nejsem průměrná. Mám co říct. A především – mám právo to říct.
Po debatě ke mně přišla jedna z přednášejících, paní docentka.
„Nikdy jsem nečekala, že tak mladá slečna otevře téma s takou hloubkou,“ řekla. „Měla bys to dál rozvíjet.“
Další den jsem se přihlásila do týmu, který připravoval panel pro neziskovku podporující rodiny. A pak jsem založila blog, kde jsem psala o svých postřezích, analyzovala judikaturu, rozhovořila se s rodiči postižených dětí.
Najednou přišly pozvánky k přednáškám, nabídky spolupráce a stipendium na výzkum. Lidé mi psali, že jim můj text pomohl cítit se méně osaměle. A já? Já jsem zjistila, že jedno malé rozhodnutí jít před lidi může proměnit celý život.
Dnes jsem advokátka na volné noze, přednáším na vysoké škole i pro neziskovky a blog přetáhl stovky čtenářů za několik měsíců. Nejde o to, že bych byla neobyčejná – ale že jsem se přestala bát věřit si. Že jsem přestala prohrávat předtím, než jsem vůbec začala.
A když se mě někdo zeptá, zda jsem výjimečná, dívám se mu přímo do očí a řeknu:
„Jsi výjimečný každý den, kdy uděláš krok, který tě děsí.“
Protože někdy stačí jen jít – a tím jedním rozhodnutím se z průměrného života stává váš vlastní příběh.
