Červený kroužek

V kalendáři byl zakroužkovaný den. Ten den jsem potkala svého biologického otce.

Bylo to 15. března 2023 a já jsem ten červený kroužek kolem data udělala týden předtím, když jsem konečně našla odvahu napsat email. Po měsících hledání, telefonátů na úřady a procházení archivů jsem konečně našla muže, který mi dal život, ale kterého jsem nikdy nepoznala.

„Milý pane Svobodo,“ začala jsem ten email. „Jmenuji se Anna Kratochvílová a myslím, že jste můj biologický otec. Narodila jsem se 12. srpna 1995 v Praze a moje matka Helena vás znala…“

Poslat ten email mi trvalo tři hodiny. Napsala jsem ho, smazala, znovu napsala, znovu smazala. Nakonec jsem ho odeslala bez přečtení, ze strachu, že bych ho zase vymazala.

Odpověď přišla za dvě hodiny.

„Milá Anno, čekal jsem na tvůj email dvacet osm let. Rád bych se s tebou setkal. Kdy ti to vyhovuje?“

Dvacet osm let čekal na můj email. To znamenalo, že o mně věděl. Věděl, že existuji, a čekal.

Proč tedy nikdy nepřišel?

Sedím teď v kavárně na Národní třídě a je přesně 14:45. Za patnáct minut přijde muž, který mi dal polovinu svých genů, ale kterého jsem nikdy neviděla. Nevím, jak vypadá, kromě jedné rozmazané fotografie z matčina alba, kde stojí vedle ní na nějakém večírku v devadesátých letech. Je na ní mladý, tmavovlasý, usměvavý. Dnes mu bude padesát tři.

Mé ruce se třesou, když si objednávám už třetí kávu. Co mu řeknu? O čem se bavíme s někým, kdo je mi geneticky nejbližší ze všech lidí na světě, ale zároveň je úplný cizinec?

Matka o něm nikdy nemluvila. Když jsem se jako malá ptala na tatínka, řekla mi jen: „Byl to komplikovaný člověk v komplikované době. A pak odešel.“ Žádné další podrobnosti. Žádné vysvětlení. Žádné fotky kromě té jediné, kterou jsem objevila náhodou, když mi bylo patnáct.

Vyrůstala jsem bez otce a myslela jsem si, že mi to nevadí. Matka byla silná žena, zvládala všechno sama, nikdy si nestěžovala. Ale vždycky jsem cítila prázdnotu. Ne proto, že by mi něco chybělo materiálně, ale proto, že polovina mého příběhu byla prázdná.

Kdo jsem? Odkud přicházím? Na koho se podobám? Matka vždycky říkala, že mám její oči, ale nos a úsměv „po tatíčkovi“. Ale ten tatíček pro mě byl jen stín, možnost, otazník.

Ve čtrnácti jsem začala hledat. Ne ho – to by bylo v době před internetem téměř nemožné. Hledala jsem sebe. Studovala jsem genetiku, psychologii, všechno, co mi mohlo pomoct pochopit, co ze mě pochází ode mě a co je dědičné.

Zjistila jsem, že mám talent na matematiku. Matka matematiku nenávidila. „To máš po tatíčkovi,“ řekla, když jsem jí ukázala výsledky olympiády. „Ten počítal všechno. Dokonce i lásku.“

Co tím myslela?

V osmnácti jsem začala aktivně pátrat. Využila jsem všechny dostupné databáze, sociální sítě, archiv. Matka mi řekla jen jeho jméno – Pavel Svoboda – a že pracoval v nějaké počítačové firmě. V devadesátých letech to byla užitečná informace přibližně jako „pracuje s lidmi“.

Ale já byla vytrvalá. A měla jsem čas. Studovala jsem informatiku na VŠE a pátrání se stalo mým koníčkem. Každý víkend jsem trávila hledáním stop. Telefonní seznamy, firemní archivy, články v novinách, seznamy absolventů vysokých škol.

Našla jsem sedmnáct Pavel Svobodů ve správném věku, kteří v devadesátých letech pracovali v IT. Systematicky jsem je všechny prověřila. Šestnáct z nich to nebylo. Sedmnáctý nekomunikoval.

Až letos v únoru mi jedna jeho bývalá kolegyně řekla: „Pavel? Ten se po roce 1995 úplně změnil. Jako by ho něco zlomilo. Přestal chodit na firemní akce, přestal se stýkat s přáteli. Asi rok po té změně dal výpověď a odstěhoval se. Nevím kam.“

„Myslíte, že to souviselo s nějakou ženou?“ zeptala jsem se.

„Možná. Mluvilo se o tom, že se zamiloval do nějaké mladé kolegyně z jiné firmy. Helena, tuším. Ale pak se něco stalo a už se o tom nemluvilo.“

Helena. Moje matka.

Trvalo mi dalších šest týdnů, než jsem ho našla. Žije v Brně, pracuje jako systémový analytik v malé firmě, nikdy se neoženil, nemá další děti. Na LinkedInu má profilovou fotku, na které vypadá přesně tak, jak by měl vypadat ten mladík z matčiny fotografie po osmadvaceti letech.

Má můj nos. A můj úsměv.

Je 15:00 a on stojí ve dveřích kavárny. Poznám ho okamžitě, i když je starší a šedivější, než jsem čekála. Rozhlíží se, nejistě, a když naše pohledy se setkají, oba víme.

Jsem jeho kopie. Nebo spíš, on je můj originál.

„Anno?“ říká tiše a já jen přikývnu.

Sedne si naproti mně a chvíli se jen díváme jeden na druhého. Je to nejpodivnější okamžik mého života. Vidím sebe v jeho obličeji, ale zároveň vidím cizince.

„Vypadáš přesně jako ona,“ říká konečně. „Jako tvoje matka v tvém věku.“

„A vypadám i jako vy?“

Usmívá se – a je to můj úsměv. „Také. Hlavně kolem očí. A způsob, jak držíš ruce, když jsi nervózní. To mám taky.“

Podívám se na své ruce. Opravdu je držím sevřené v klíně, přesně jako on.

„Proč jste odešel?“ ptám se přímo. Nemá smysl chodit kolem horké kaše.

Odvrací pohled. „Protože jsem byl zbabělec. A protože jsem si myslel, že je to nejlepší řešení.“

„Pro koho nejlepší?“

„Pro všechny. Hlavně pro tebe.“

Vypráví mi příběh, který jsem si nikdy nedokázala představit. Moji rodiče se potkali na konferenci o nových technologiích v roce 1994. Ona byla mladá novinářka, která psala o IT revoluci, on byl programátor, který snil o založení vlastní firmy. Zamilovali se okamžitě a nesmírně.

„Bylo to jako ve filmu,“ říká. „Nemohl jsem uvěřit, že se něco takového může stát v reálném životě. Byla nejchytřejší žena, kterou jsem kdy potkal. A nejkrásnější.“

Ale byli z různých světů. Ona pocházela z intelektuální pražské rodiny, on z malého města na Moravě. Ona studovala žurnalistiku, on byl samouk bez vysokoškolského vzdělání. Ona měla velké plány, on si nebyl jistý ničím.

„Když mi řekla, že čeká dítě, byl jsem nejšťastnější člověk na světě,“ pokračuje. „A zároveň nejpřestrašenější. Věděl jsem, že na to nejsem připravený. Bylo mi dvacet pět a cítil jsem se jako nezralý kluk.“

„Ale to přece neznamená, že byste měl utéct.“

„Ne, to ne. Utekl jsem až poté, co jsem slyšel rozhovor mezi tvou maminkou a její sestrou.“

Jaký rozhovor?

„Mluvily o tom, jak je zklamaná. Jak si představovala, že si vezme někoho vzdělanějšího, úspěšnějšího. Někoho, kdo bude dobrým otcem a dokáže dítě něco naučit. A její sestra jí řekla, že je ještě čas to změnit. Že nemusí zůstat s někým, jen protože čeká dítě.“

Srdce se mi trhá. „A vy jste si myslel, že to myslí vážně?“

„Byl jsem mladý a hloupý. A hlavně jsem věděl, že mají pravdu. Nebyl jsem dost dobrý pro ni. A rozhodně ne pro tebe.“

„Takže jste odešel.“

„Napsal jsem jí dopis. Vysvětlil jsem, že ji miluji, ale že chci, aby byla šťastná. A že si myslím, že bude šťastnější s někým jiným. Někým lepším.“

„A pak?“

„Pak jsem se odstěhoval do Brna a snažil jsem se začít znovu. Ale nikdy jsem nepřestal myslet na vás. Na ni. Na tebe.“

Sedíme v tichu. Kolem nás bublá normální život kavárny – lidé si povídají, smějí se, řeší běžné starosti. A my řešíme dvacet osm let ztracených příležitostí.

„Měl jste kontakt s maminkou poté, co jsem se narodila?“

„Ne. Ale sledoval jsem ji. V novinách, na internetu. Věděl jsem, kdy ses narodila, jak se jmenuješ, kde chodíš do školy. Měl jsem složku s výstřižky všech článků, které napsala. A když jsi začala vyhrávat matematické soutěže, sledoval jsem i tebe.“

„Věděl jste o mně celou dobu?“

„Ano. A byl jsem na tebe neuvěřitelně hrdý. Ale zároveň jsem si říkal, že nemám právo vstoupit do tvého života. Že jsi bez mě vyrostla v úžasnou ženu a že by bylo sobecké se ozývat jen proto, že já mám potřebu tě poznat.“

„Ale já jsem měla potřebu poznat vás.“

Usmívá se smutně. „To jsem si nikdy nepomyslel. Myslel jsem si, že jsi šťastná bez mě. Že máš úplnou rodinu, jen bez biologického otce, který by ti byl na obtíž.“

Vyprávím mu o letech hledání, o pocitu neúplnosti, o všech otázkách bez odpovědí. Vyprávím mu o tom, jak jsem si vymýšlela, jaký by mohl být, a jak jsem ho ve fantazii měnila od superhrdiny po zloducha podle toho, v jaké náladě jsem zrovna byla.

„Největší škodu mi neudělalo to, že jste odešel,“ říkám. „Největší škodu mi udělalo to, že jsem nevěděla proč. Člověk si vymyslí tisíc důvodů a většinou jsou horší než pravda.“

„A jaké důvody sis vymyslela?“

„Že jste nás nemilovl. Že jsem byla nečekané dítě a vy jste se chtěl zbavit odpovědnosti. Že jste už měl jinou rodinu. Nebo že jste byl nějaký kriminálník a musel jste zmizet.“

Kroutí hlavou. „Nemilovl jsem vás? To je přesný opak pravdy. Milovl jsem vás tak moc, že jsem si myslel, že je mou povinností odejít.“

„To byl omyl.“

„Obrovský omyl. Největší omyl mého života.“

Zůstáváme v kavárně čtyři hodiny. Vyprávíme si dvacet osm let života navzájem. Zjišťuji, že máme společných mnohem víc věcí, než jen genetiku. Oba milujeme detektivky, oba nenávidíme hlučné společnosti, oba máme tendenci analyzovat všechno do nejmenších detailů. Oba jsme introverti, kteří se tváří jako extrovrti, když je to potřeba.

„Mám fotky,“ říká, když se schyluje k odchodu. „Z tvého dětství. Našel jsem je na internetu, ze školních webů, článků o soutěžích. Vytiskl jsem si je. Doufal jsem, že je budu moct někdy ukázat tvým dětem, když už nebudu moct ukázat tobě.“

„Chci je vidět.“

„A já chci vidět všechno ostatní. Vysvědčení, fotky z prázdnin, z promoce. Všechno, co jsem zmeškal.“

Domluvíme se na dalším setkání. A na dalším po něm. Pomalu, opatrně, jako dva lidé, kteří se učí důvěřovat poté, co byli dlouho zrazeni životem.

Není to jako ve filmech. Nepadneme si do náruče a nebudeme okamžitě dokonalá rodina. Ale je to začátek. Začátek něčeho, co jsem hledala celý život, aniž bych přesně věděla co.

Červený kroužek v kalendáři byl symbol konce jedné etapy a začátku druhé. Den, kdy jsem přestala být polovičatá a začala být celá.

A nejlepší na tom všem je, že i on řekl, že si v kalendáři ten den také zakroužkoval. Červeně. Protože věděl, že to bude jeden z nejdůležitějších dnů jeho života.

Něco nás přece jen spojuje. I po osmadvaceti letech odloučení. I přes všechny chyby a zmeškaná léta.

Možná je pravda, že krev není voda. A možná někdy stačí jeden zakroužkovaný den k tomu, aby se celý život dal do pořádku.