Článek
Klidná, uzavřená, jakoby si v sobě nesla nějaké vlastní tajemství. Odmalička byla jiná než děti kolem. Nejen vzhledem – byla světlá, s téměř bílými vlasy a průzračně šedýma očima, zatímco já i můj muž máme tmavé vlasy i oči. Ale děti bývají různorodé. Připisovali jsme to genetice. Třeba po prababičce, smáli jsme se.
Ale čím byla starší, tím víc jsme si všímal, že ji lidé často nepoznávají. Kamarádi ze školky se k ní začali chovat odtažitě. Učitelka na základce si mě jednou zavolala s tím, že si Viktorka stěžuje, že ji „děti nevidí“. Nechápala jsem. „Jak to myslíte?“ ptala jsem se. Učitelka krčila rameny. „Prý si na ni nikdo nevzpomíná, když zamešká. A děti říkají, že s nimi nikdy nehrála – i když hrála.“
Znepokojilo mě to, ale připisovala jsem to dětské fantazii. Jenže když jí bylo osm, přišla domů uplakaná. Řekla mi: „Mami, proč mě nikdo nepoznává? V obchodě se na mě ta paní dívala, jako bych tam nebyla. A pan školník se mě dnes zeptal, jestli jsem nová žákyně.“
Sedla jsem si k ní. Objala ji. A pak jsem si na něco vzpomněla.
Na porodnici. Na tu jednu událost, která mi tehdy připadala bezvýznamná.
Byla jsem po porodu úplně vyčerpaná. Viktorku mi přinesli zabalenou v růžové dece. Vzpomínám si, jak jsem se divila, že je tak světlá, ale sestra mi řekla, že novorozenci se často „dozbarvují“. Byla jsem vděčná, že je zdravá. Ale v noci mě probudil hluk. Alarm. Personál pobíhal po chodbě. Prý výpadek systému. Chvíli byl zmatek, pak se vše uklidnilo.
Nikoho jsem se neptala. Byla jsem mladá, naivní, důvěřivá.
Ale teď mi to nedalo spát.
Začala jsem hledat. Nejprve nic – záznamy o porodu, o dětech narozených ve stejný den. A pak jsem objevila článek na starém nemocničním webu. Malá poznámka: „V roce 2015 došlo v porodnici k technickému výpadku identifikačního systému. Veškeré údaje byly následně ručně rekonstruovány.“
Srdce se mi rozbušilo. Mohlo se stát…?
Kontaktovala jsem maminku jedné holčičky, která se narodila ve stejný den jako Viktorka. Byla moc milá. Když jsme se sešly, obě děti jsme přivedly s sebou. Dívka se jmenovala Karolína. A byla tmavá. Oči jako uhlíky, vlasy jako havraní křídla. Vedle ní Viktorka působila jako její opak.
A pak přišel ten moment. Karolína se podívala na mě a řekla: „Teta, vy mi někoho připomínáte.“ A Viktorka zcela přirozeně objala druhou maminku a řekla: „Ty voníš jako ve snech.“
Byly to střípky, ale dost silné.
Dali jsme udělat testy DNA. Ne kvůli právnímu sporu. Nechtěli jsme nic měnit. Jen vědět pravdu.
Výsledky potvrdily to, čeho jsme se nejvíc báli – nebo nejvíc tušili. Viktorka nebyla biologicky moje. A Karolína nebyla biologicky své maminky. Děti byly ve zmatku po výpadku systému zaměněné.
Nikdo to netušil. Žádná z nás.
Dodnes jsme se nerozhodly, co s tím uděláme. Viktorka je moje dcera. A Karolína je jejich dcera. Možná genetika hraje roli, ale pouto… pouto se nedá zaměnit. Ani technickým výpadkem.
Ale už vím, proč ji nikdo nepoznává. Možná proto, že kousek její duše se ztratil v té první noci.
Ale já ji poznám vždycky.
Protože je moje.
