Článek
V malém domku na kraji vesnice se o všechno staral sám – zahrada, dílna, složité opravy starožitností, které sbíral. Nikdy netrval na tom, abych mu pomáhala. Když jsem přijela na prázdniny, vítal mě úsměvem a talířem bramboračky. A pak se věnoval svým „projektům“.
Když zemřel, zdědila jsem celý jeho majetek – dům i dílnu plnou krámů. Pustila jsem se do inventury. Vyskládala jsem na stůl knihy, nářadí, staré fotoalba. A mezi tím vším mi na nástěnce v dílně padl do oka plánek podkroví. Byl připevněný hřebíkem, přetečený poznámkami inkoustem z padesátých let.
Na skicách byly dvě místnosti – ta první známá: dílna, a ta druhá – bez nápisu. Tu jsem nikdy neviděla.
Záhada mě pohltila. Vylezla jsem do podkroví, kde byly jen obrovské trámy a odkladiště sezónních krabic. Ale na konci prkenné podlahy stála dřevěná paleta. Zdvihla jsem ji a ucítila prázdný prostor pod sebou. Bytelná rezavá klíčka visela na prkně nad paletou.
Srdce mi bušilo, když jsem klíč vsunula do zámku. Ozvalo se zavrzání a podlaha se sklopila. Vznikl průchod do zúžené chodbičky.
S čelovkou na hlavě jsem seskočila dolů.
Uvnitř byla místnost možná 3×2 metry. Zdi obložené prkny, v rohu stál malý stůl a na něm kožená folie. Ustoupila jsem a rozbalila ji – bylo to staré rádio a šuplíček s doklady.
Doklady patřily muži jménem Jaroslav, narozenému v roce 1905. Popisovalo se tam, že založil bezpečnostní spolek proti okupantům. A na stole ležely papirové svazky tajných zpráv, deníky schůzek, jména lidí, kteří v té temné době riskovali život.
Děda to tajné útočiště vybudoval, aby uchoval vzpomínky svých přátel z odboje. A nikoho o tom neupozornil, dokonce ani svou vlastní rodinu.
Vůně vybledlého papíru a starého dřeva ve mně probudila obrovskou úctu.
Pochopila jsem, že za jeho zdánlivou samotářskou přísností stála odvaha a čin, který nesměl nikdo znát.
A že dílna plná šroubováků a kolen s popasem byla víc než jen místo oprav – byla to strážnice paměti.
Rozhodla jsem se deník, fotografie a původní rádio vydat jako pamětní výstavu v místním muzeu.
Když jsem vše předložila, cítila jsem, jak se kruh uzavírá – děda, který před lety zachránil životy, teď zachránil vzpomínky před zapomenutím.
A já? Našla jsem nejen tajnou místnost, ale i nový smysl rodinné historie.
A poprvé jsem skutečně porozuměla, proč byl děda tak tichý.
Protože odvaha se nehlásá do novin. Drží se v skrytu – dokud někdo nedokáže říct:
„Díky tobě jsme tu.“
