Článek
„Jste uvedena jako jediná dědička majetku pana Arnošta Lhotského.“
To jméno mi nic neříkalo. Nebyl to žádný příbuzný. Ani soused. Nikdo, koho bych kdy v životě potkala — aspoň jsem si to myslela.
„Musíte přijet, abychom mohli začít s vyřízením.“
Byt byl malý, zařízený jednoduše, ale útulně. Až na to, že mi byl… nepříjemně povědomý.
Na stole byl hrnek, stejný jako mám doma. V knihovně několik titulů, které jsem četla v posledních letech. Na zdi visela fotografie místa, kam jsem jela na svou úplně první dovolenou u moře — s mámou. Tu fotku jsem nikdy neviděla zveřejněnou.
A pak přišla ta složka. Položená na kuchyňském stole.
Uvnitř byly výstřižky z novin, které psaly o mém ateliéru. Výtisk školního almanachu s mojí fotkou. Dětský obrázek, který jsem kdysi vyhrála ve výtvarné soutěži.
A taky dopis.
„Terezo,
nikdy jsem neměl odvahu vstoupit do tvého života. Ale byl jsem u něj od samého začátku.
Tvou matku jsem miloval víc, než jsem si kdy myslel, že dokážu. Ale nebylo mi dovoleno být po jejím boku. Rozhodla se tak — tehdy jsem to nechápal, dnes už vím proč.
Měla strach. A možná i důvod. Možná jsem nebyl ten správný člověk. Možná jsem tehdy ještě neuměl nic nabídnout.
Ale o tobě jsem věděl. A sledoval jsem tě z dálky. Ne proto, abych tě kontroloval — ale abych věděl, že se ti daří.
Nikdy jsem neměl rodinu. A když jsem zjistil, že máš vlastní život, kariéru, přátele, že jsi silná a schopná… cítil jsem, že můžu konečně klidně odejít.
Dědictví je jen gesto. Nemám jiný způsob, jak říct: Promiň. A děkuji.
Tvůj otec,
Arnošt Lhotský.“
Seděla jsem v jeho bytě, v místnosti, kde jsem nikdy nebyla, a plakala. Pro člověka, kterého jsem „neznala“, a který přesto znal každou důležitou křižovatku mého života.
Nikdy jsem neměla otce. Aspoň jsem si to myslela. Máma vždy říkala, že „nebyl důležitý“ a že „nám je líp samotným“. Možná měla pravdu. Ale v tomhle malém bytě, mezi knihami, šálky, a vzkazy, jsem pochopila, že někdo byl pořád někde nablízku. A že rodina může existovat i tiše. Bez nároku.
Nevím, jestli bych mu dokázala odpustit, kdyby žil. Možná ano, možná ne. Ale ten dopis byl upřímný. Nenutil mě nic cítit. Jen mi konečně řekl pravdu.
A ta pravda mě neochromila. Naopak. Byla zvláštně osvobozující.
Už nejsem ta, která neví, kdo byl její otec.
Jsem ta, kterou její otec viděl.
A to je víc, než jsem kdy doufala.
