Článek
Byla už hodně slabá, tělo jí selhávalo, ale mysl… ta byla pořád ostrá. Mluvila s přestávkami, šeptala, ale některé věty mi zůstaly vypálené do paměti.
Jedna z nich byla zvláštní. Nechápala jsem ji tehdy a nerozumím jí úplně ani teď.
Řekla: „Není to konec. Ještě něco přijde. A budeš vědět.“
Byl to poslední večer. Po ní už nic nepřišlo – nebo jsem si to alespoň myslela.
Uběhly tři roky. Dlouhé, prázdné, tiché. Naučila jsem se žít bez ní, i když ve mně zůstávala díra, která nešla ničím zaplnit.
A pak, úplně obyčejné pondělní ráno. Schránka. Mezi letáky a účty obálka bez zpáteční adresy. Bílá, čistá, psaná rukou. Moje jméno. Nic víc.
Uvnitř – dopis. Jedna stránka. A na ní jen pár vět.
„Nemusíš se bát. Jsou věci, které nelze pochopit hlavou. Ale srdce ví. Odpověď je tam, kde jsi ji nečekala. Až budeš připravená, najdeš ji.“
A pak poslední řádek, který mě doslova přimrazil:
„Není to konec. Ještě něco přijde. A budeš vědět.“
Přesně ta slova. Stejná formulace, stejné pořadí.
Seděla jsem nad tím papírem dlouhé minuty. Neznámé písmo. Žádný podpis. Žádný náznak, kdo to mohl napsat. Nikoho jsem o mámině větě neinformovala, nikdy jsem o tom nepsala veřejně. Byla to naše věc. Poslední spojení.
Kdo o tom mohl vědět? Jak se to ke mně dostalo?
Napadlo mě všechno – mystika, náhoda, přítel rodiny, kterému se máma kdysi svěřila. Ale ať jsem pátrala jakkoliv, nikam jsem se nedostala.
Zvláštní bylo, že po přečtení toho dopisu se ve mně cosi změnilo. Přestala jsem hledat rozumem. Přestala jsem trvat na vysvětlení. A začala jsem víc cítit. Sama sebe. Svůj směr. Vztahy kolem. Jako by mi někdo připomněl, že existují věci, které nemusíme vyslovit, abychom je věděli.
Nevím, kdo ten dopis napsal. Možná někdo blízký, komu máma svěřila víc, než jsem si myslela. Možná někdo, kdo ji znal jinak než já. A možná – a to už říkám s úsměvem – to byl opravdu vzkaz z místa, kam naše logika nesahá.
Ten dopis mám schovaný dodnes. Ne jako důkaz. Ale jako klíč. K sobě. K ní. K tomu, co není třeba chápat, ale stačí přijmout.
A ano – ještě něco přišlo. Ale ne zvenčí. Přišlo to ve mně.
