Článek
Jednalo se o místo, které jsem si vysnila – produkční v prestižní kulturní nadaci, která pořádá výstavy, festivaly a zahraniční projekty. Místo, které mi mohlo změnit život.
Dlouhé roky jsem na sobě pracovala. Kurzy, stáže, práce o víkendech. Neměla jsem žádné „známosti“, jen odhodlání. To místo bylo všechno, o čem jsem snila – a dostat se až mezi dvě poslední kandidátky bylo jako výhra.
Pohovor probíhal v krásné prosklené zasedačce. Všechno bylo profesionální a přátelské. Na konci mi řekli, že ještě dnes proběhne pohovor s druhou finalistkou, a že se ozvou.
Cestou ven jsem potkala ji.
Měla na sobě vínové sako, světlé vlasy sčesané do drdolu, výrazné oči.
Usmála se na mě. A mně něco bodlo u srdce.
Nevím proč – byla mi povědomá. Ale nebylo to jen „někde jsem ji viděla“. Byl to ten pocit, jako když vám někdo připomene zapomenutou písničku z dětství.
„Ty jsi taky uchazečka?“ zeptala se mile.
„Jo. A ty jsi…?“
„Tereza,“ podala mi ruku.
Rukou mi projel zvláštní mráz. Nechápala jsem, co se děje. Jenže pak to přišlo – její příjmení.
Řekla ho bez přemýšlení. A mě to zasáhlo jako facka. To jméno jsem znala. Z dětských papírů. Z dokumentů, které jsem jednou našla u mámy ve skříni, a které si nechtěla nechat prohlédnout.
Bylo mi šest, když jsem mámě jednou řekla: „A proč nemám sourozence?“
Mlčela. Nikdy mi na to pořádně neodpověděla. Jen později, v pubertě, když jsme se jednou pohádaly, vyhrkla: „Máš sestru. Ale to se tě netýká. Byla adoptovaná.“
To bylo vše.
Ticho. Vždycky ticho.
Doma jsem otevřela zásuvku, kde jsem měla staré poznámky, včetně jedné kopie, kterou jsem tehdy tajně udělala z toho, co jsem viděla ve skříni. A tam – její jméno.
Tereza. Stejné datum narození jako moje.
Dvojče. Moje sestra.
Celý večer jsem chodila po bytě, zkoušela si vybavit její tvář, ten pocit, když jsme se potkaly.
A pořád jsem přemýšlela, jestli jí to mám říct.
Jestli o mně ví.
Jestli to bylo náhodné setkání. Nebo osud.
Druhý den mi přišel e-mail:
„Rádi bychom vás přivítali v našem týmu.“
Vybrali mě. Ale upřímně – v tu chvíli mi to bylo skoro jedno.
Místo odpovědi jsem napsala jiný e-mail. Na adresu, kterou měla Tereza na svém CV – rychle jsem si ji ten den zapamatovala.
Ahoj Terezo,
možná tě to překvapí, ale myslím, že bychom se měly znovu sejít. Nejde o práci. Jde o minulost, která nás možná spojuje.
Pokud máš chuť se potkat, ozvi se.
– Klára
Odpověď přišla za hodinu.
Já vím, kdo jsi.
A čekala jsem, jestli si mě všimneš první.
Potkejme se. Prosím.
Setkaly jsme se v malé kavárně. A tam – mezi dvěma latté – jsem poprvé po třiceti letech seděla naproti své sestře.
Povídaly jsme si dlouho. O dětech, o dětství, o tom, jak ji adoptovali lidé z jiného města. Jak až jako dospělá zjistila, že má sestru – ale nikdy nedostala dost informací, aby mě našla.
A pak najednou výběrové řízení. Náhoda, že jsme obě šly po stejné cestě? Nebo důkaz, že některé věci si vás stejně najdou?
Práci jsem nakonec přijala. Ale to nebylo to nejdůležitější.
Získala jsem něco jiného –
sestru, o které jsem celý život nevěděla, ale která mi od prvního okamžiku připadala jako dávno známá.
A každý den, když projdu kolem její kanceláře (protože ano – nakonec jsme ji vzali do týmu taky), se na mě podívá a řekne:
„Zvláštní, viď? Že jsme se našly v práci. A přitom jsme měly najít jedna druhou.“
A já vím, že některé pohovory nejsou o kariéře.
Ale o osudu.
