Článek
Pracovala jsem dlouho do noci, jak už to v účetnictví chodí na konci měsíce, a těšila se na horkou sprchu a čaj. Když jsem si konečně sedla na gauč, telefon na stole zavibroval. Očekávala jsem spíš zprávu od kolegyně nebo připomenutí schůzky. Ale ne tohle:
„Promiň, mami.“
Zírala jsem na displej a přemýšlela, jestli si někdo spletl číslo. Muselo to tak být. Jenže něco v tom bylo zvláštní. Jakési… zoufalství? Intimita? Nešlo to jen tak ignorovat. Po chvilce váhání jsem odepsala:
„Myslím, že máte špatné číslo.“
Ale odpověď nepřišla. A celou noc jsem přemýšlela, kdo to mohl být. Proč to napsal? Proč mami? A proč promiň?
Druhý den jsem si zprávu pořád dokola pročítala. V práci jsem byla duchem mimo. A pak se to stalo znovu. V pátek večer.
„Vím, že jsem to pokazil. Ale neměl jsem jinou možnost.“
Tentokrát mi přeběhl mráz po zádech. Nebyla to náhoda. Ten člověk mi psal cíleně. A ať už si mě s někým plete, nebo ne, byl v nouzi.
Zkusila jsem volat zpět. Nezvedl to. Zprávy přicházely vždy jen večer, a pokaždé jen jedna věta. A byly čím dál osobnější:
„Ten dopis jsem nechal pod postelí. Doufám, že jsi ho našla.“
„Vzpomínáš na tu modrou krabičku? Budeš vědět, co s ní.“
Začalo mě to děsit. Ale zároveň ve mně rostla zvláštní potřeba tomu člověku nějak pomoct. Psala jsem, volala, zkoušela různé varianty odpovědí – ale žádná odezva. Jen ty útržky.
A pak jsem objevila jeden detail, který všechno změnil.
V jedné zprávě stálo:
„Po pohřbu se mi nikdo neozval. Asi jsem to čekal.“
Pohřeb. To bylo vodítko. Ve městě, kde žiju, není pohřbů tolik. A tak jsem zapnula webovky místní pohřební služby. A na první stránce: smuteční oznámení – Eva Dvořáková, 62 let.
Dvořáková. Moje příjmení.
To už nebyla náhoda. Dozvěděla jsem se, že Eva žila v jiné části města. Žádné děti v oznámení zmíněné nebyly. Ale jak jsem začala pátrat dál, zjistila jsem, že kdysi měla syna – Tomáše. Byl umístěn do pěstounské péče. O případu se tehdy psalo v novinách.
A pak mi to došlo.
Tomáš se snažil napsat své biologické matce. Spletl si číslo. A mně přišla jeho omluva. První i poslední.
Zjistila jsem, kde Tomáš bydlí. Nešla jsem tam. Napsala jsem dopis. Ne jako matka. Ale jako někdo, kdo jeho slova četl. Kdo mu odpustil. Kdo ho slyšel.
Nevím, jestli to někdy četl.
Ale už nikdy nezavibroval telefon s textem: „Promiň, mami.“
