Článek
Mám ráda svůj řád, známé trasy, své oblíbené kavárny a knihkupectví. Ale letos v létě jsem si řekla, že to změním. Po těžkém rozchodu a pár náročných měsících v práci jsem si z ničeho nic zabookovala letenku do Řecka. Sama.
Bylo to poprvé, co jsem někam jela úplně bez společnosti.
První dny byly zvláštní. Učila jsem se jíst sama v restauraci, sama chodit po pláži, sama si večer objednat víno. A překvapivě mi to šlo čím dál lépe.
Až do onoho večera.
Setkání v přístavu
Byla jsem zrovna na procházce malým přístavem v městečku Plaka. Vzduch voněl solí a citrusy, slunce zapadalo a moře bylo tiché jako plátno. Když jsem si sedla na kamennou lavičku, přišel ke mně muž.
Asi padesátník, běžný turista. Měl na sobě košili s rozepnutým límečkem, kraťasy a sandály.
Usmál se a řekl:
„Lucie, že jo?“
Zarazila jsem se.
„Omlouvám se, známe se?“ zeptala jsem se opatrně.
„Promiňte, jen… Vy jste Lucie Svobodová, ne?“
Ztuhla jsem. Přesně tak se jmenuju. A ten člověk měl naprosto jistý výraz, jako by mě znal. Ale já si byla jistá, že jeho jsem v životě neviděla.
Shoda? Nebo ne?
„To je zvláštní,“ začala jsem pomalu. „Odkud mě znáte?“
„Neznám… vlastně… to je zvláštní, víte co, já… já vás viděl na fotce.“
Ztuhla jsem.
„Jaké fotce?“ ptala jsem se podezíravě.
Muž zaváhal. Pak vytáhl z peněženky složený papírek. Byl to výstřižek z novin. Starý, zažloutlý. A na něm černobílá fotka. Moje. Tedy – ne tak docela. Byla to žena, která mi byla nesmírně podobná. Jako by to byla moje starší verze. Nebo dvojče.
Začalo to jménem
„Moje matka se jmenovala Lucie Svobodová. Byla adoptovaná. A než zemřela, říkala mi, že možná má někde sestru, nebo dceru… nebo něco, co nikdy nenašla.“
Zamrazilo mě.
„Moje maminka nikdy nemluvila o adopci. Ani o žádné příbuzné,“ odpověděla jsem, ale něco uvnitř mě cuklo.
Muž pokračoval: „Když jsem vás viděl, zůstal jsem stát. Máte její oči. Úsměv. I jméno.“
Seděli jsme tam v tichu. A já měla pocit, že mi někdo otočil život vzhůru nohama.
Náhoda, nebo osud?
Strávili jsme spolu celý večer. Vyprávěl mi o své matce – o ženě, která hledala své kořeny celý život, ale nikdy se jí to nepodařilo. Já mu zase vyprávěla o své rodině, o matce, která byla vždy rezervovaná, uzavřená, a o babičce, která s námi nikdy nebyla příliš blízká.
Dohodli jsme se, že si necháme udělat test DNA.
Výsledky, které všechno změnily
Trvalo to tři týdny.
A pak přišly výsledky: shoda 25 %. Pravděpodobný vztah: polorodí sourozenci.
Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a zírala na ta slova.
Muž, kterého jsem nikdy v životě neviděla, byl velmi pravděpodobně můj bratr.
Co si člověk nevybere – ale nese
Dnes jsme v kontaktu téměř denně. Je to zvláštní – přátelství, které se rodí na popelu minulosti, kterou neznáme, ale která je naší součástí.
A od té doby věřím, že některá setkání nejsou náhodná.
Že i když utečeme na konec světa, někdo nebo něco si nás stejně najde.
