Článek
Firma mých snů. Mezinárodní, prestižní, s pobočkou v Berlíně a možností cestovat. Přesně ten typ práce, po které jsem toužila od vysoké školy. Když mi zavolali, že postupuji do finálního kola mezi dvěma kandidátkami, málem jsem brečela radostí.
V den pohovoru jsem přišla včas. Byla jsem nervózní, ale připravená. A pak jsem ji uviděla.
Seděla naproti mně v čekárně. Mladá žena, asi jako já. Tmavé vlasy, výrazné oči. V něčem cizí, v něčem až nepříjemně povědomá. Usmála se na mě. A mně v tu chvíli proběhl hlavou zvláštní záblesk. Něco ve mně se pohnulo. Ale nebyl čas to řešit. Zavolali mě dovnitř.
Pohovor šel skvěle. Ptali se, testovali jazyk, řešili konkrétní situace. Odcházela jsem s dobrým pocitem. A pak jsem na chodbě narazila znovu na ni. „Byla jsi fakt dobrá,“ řekla.
Překvapilo mě to. Většina lidí by se v takové situaci držela spíš rezervovaně. Ale ona působila jinak. Přirozeně, otevřeně.
Začaly jsme si povídat. Nejprve nezávazně – odkud jsme, co jsme studovaly. A pak jsme začaly narážet na podobnosti. Stejný ročník narození. Obě adoptované. Žádné vlastní sourozence.
Zamrazilo mě.
„To je náhoda,“ řekla jsem. A ona odpověděla:
„Třeba ne.“
Setkaly jsme se o pár dní později znovu. V kavárně. Obě jsme cítily, že za tou náhodou se skrývá víc. Probraly jsme, co o svém původu víme – nebylo toho moc. Jen pár informací z úřadů, data narození. Ale když jsme si je porovnaly…
…byla až děsivě totožná.
Obě narozené ve stejném městě, ve stejné porodnici, jen s pár minutovým rozdílem.
Dvě novorozené dívky, které skončily v adopci – každá v jiné rodině. A teď, po třiceti letech, se setkaly náhodou v čekárně.
Bylo to moc velké sousto, abychom to nechaly být.
Nechaly jsme si udělat test DNA. Ten týden čekání byl nekonečný. V hlavě mi běžely scény, jaké znáte jen z filmů. Co když je to opravdu ona? Co když mám celou dobu sestru, kterou jsem neznala? A proč jsme byly vůbec odděleny?
Když výsledek přišel, seděla jsem sama doma. Otevřela jsem ho a srdce mi bušilo až v krku.
Shoda: 99,98 %. Plné biologické sestry.
Seděla jsem v tichu, slzy mi tekly po tvářích, ale nepřišel žádný šok.
Spíš zvláštní klid. Jako kdyby se konečně něco vrátilo na své místo.
Dnes jsme v kontaktu denně. Nevyhrála jsem pohovor – práci dostala ona. Ale vůbec mě to nemrzelo. Protože jsem získala něco většího.
Sestra.
Po třiceti letech znovu nalezená.
Někde mezi kariérním snem a osudovým setkáním.
A pokaždé, když si na to vzpomenu, mi běhá mráz po zádech. Jak tenká je hranice mezi obyčejným dnem a okamžikem, který vám změní celý život.
