Článek
Podmračené ráno, termoska s kávou v kabelce, hlava plná práce. Nasedla jsem do autobusu, jako každý den, na lince 134 směrem do centra. Bylo narváno, takže jsem byla ráda, že jsem vůbec našla místo. Až na to, že ten den se všechno změnilo.
Přisedla si ke mně žena. Asi padesátnice, neupravená, s unavenýma očima. Voněla levandulí a měla na sobě kabát, který vypadal jako ze šedesátých let. Chvíli mlčela, a pak se na mě podívala. A řekla:
„Když se bojíš, počítej do sedmi a řekni mi to v tichu.“
Ztuhla jsem.
Ta věta mi projela páteří jako ledový hrot. Znala jsem ji. Znala ji jen jedna jediná osoba – moje sestra Klára. Říkala mi to, když jsme byly malé. Vždycky, když jsem měla strach, když jsem se bála tmy nebo jsme se schovávaly před tátovými výbuchy vzteku. To bylo naše heslo. Jen naše.
Ale Klára je už přes dvacet let mrtvá.
„Omlouvám se, co jste to řekla?“ zeptala jsem se ochraptěle.
Žena se usmála. Smutně. A pak zavrtěla hlavou. „Promiňte. Asi jsem si vás s někým spletla.“
Celou cestu jsem ji sledovala. Mluvila tichým hlasem, občas si mumlala něco pro sebe. V ruce mačkala malou látkovou kapesníčkovou panenku – přesně takovou, jakou si Klára vyráběla, když jsme byly malé. Já to neuměla, ale ona si je šila z ničeho. Jedna z nich mi zůstala dodnes. Zamčená v krabičce vzpomínek, kterou jsem od její smrti nikdy neotevřela.
Vystoupila o tři zastávky dřív. Ani se neotočila. A já tam seděla, dlaně zpocené, mysl v mlze. Nemohla jsem se soustředit. Ten den jsem v práci byla jako tělo bez duše.
Večer jsem tu krabičku vytáhla. A panenku znovu podržela v ruce. Kapsa na zádech byla zašitá, ale já si všimla, že jeden steh povolil. Uvnitř byl malý papírek. Nikdy jsem ho tam neviděla – nebo jsem zapomněla, že existuje?
Na papírku stálo:
„Až potkáš tu, co ví, nebudeš už sama. Já to vím.“
Písmo bylo Klářino. Byla jsem si tím jistá.
Další den jsem jela stejným autobusem. Stejná linka, stejný čas. Měla jsem připravený i dopis, kdybych ji znovu potkala. Ale žena nepřišla. Ani ten den, ani další. Nikdo z cestujících ji neznal. Když jsem se ptala řidiče, jestli si ji pamatuje, jen pokrčil rameny. „Paní, těch lidí denně… To se nedá.“
Ale já vím, že tam byla.
Dnes je to několik týdnů. A občas mám pocit, že tu panenku slyším šustit v šuplíku. Že levandulová vůně se objeví tam, kde nemá být. A někdy, když nemůžu spát, počítám do sedmi. V duchu. A říkám jí to v tichu.
A v tom tichu někdy slyším odpověď.
