Hlavní obsah

„V nemocnici si mě spletli se svou dcerou. Až pak jsem pochopila proč“

Do nemocnice jsem šla jen na běžné vyšetření.

Článek


Nic vážného, nic, co by stálo za zmínku.
Jen mě bolela hlava už několik týdnů v kuse, a tak mě lékař poslal na neurologii.

Byla to běžná čekárna – šedé židle, vůně dezinfekce, unavené pohledy lidí. Seděla jsem tiše, telefon v ruce, myšlenkami úplně jinde. A tehdy to začalo.

Starší paní se posadila naproti mně.
Dlouhé šedé vlasy stažené do copu, oči kalné, ale pronikavé. Dívala se na mě dlouho – skoro až nepříjemně.

Pak se zvedla, došla ke mně, chytila mě za ruku a řekla:

„Eliško… tys přišla.“

Ztuhla jsem.
„Promiňte, já nejsem Eliška,“ odpověděla jsem tiše.
Ale ona mě vůbec neposlouchala. Objala mě a začala plakat.

„Věděla jsem, že mě nakonec najdeš,“ šeptala.
A já jen seděla, bezradná a zaskočená.
Sestřička přiběhla, odvedla ji jemně zpátky na lůžko a mně jen pokynula, ať to neřeším.
„To je paní Zemanová. Má demenci. Někdy si plete lidi s rodinou.“

Ale to nebyl konec.

Další den mi volali z nemocnice.
„Paní Zemanová o vás pořád mluví. Byla byste ochotná přijít? Váš hlas ji uklidňuje.“

Nevím proč jsem souhlasila.
Snad ze zvědavosti. Možná ze soucitu.

Vešla jsem do pokoje. Seděla na lůžku, opřená o polštáře, a když mě spatřila, rozsvítila se jí tvář.
„Eliško…“ zašeptala znovu.
Už jsem jí nevyvracela, kdo jsem.

Posadila jsem se vedle a poslouchala její příběh.

Mluvila o dceři, která odešla v osmnácti z domu.
Prý neunesla jejich hádky, dusivou domácnost, přísného otce.
„Byla jako stín… tichá, citlivá. Pořád psala básně,“ vyprávěla.
„A pak prostě zmizela. Nikdy se nevrátila. Nikdy mi neodpustila.“

Ztěžka se nadechla.
„Kdybys věděla, kolik nocí jsem proplakala… Kdybys věděla, jak moc mě to bolí.“

Seděla jsem tam, poslouchala a cítila, jak mi tuhnou prsty.
Protože některé detaily…
Byly mi děsivě povědomé.

Doma jsem otevřela šuplík s dokumenty.
Věci, které mi mamka dala kdysi, když jsem byla malá – zprávy z dětských prohlídek, rodný list, očkovací průkaz.

Ale něco mi nesedělo.
Na rodném listu bylo jiným písmem dopsané jméno matky. Jako by původní bylo přepsáno.
A pečlivě, až příliš čistě.

Zavolala jsem mámě.

„Mami… odkud mě máš?“
Chvíli ticho. Pak unavené:

„Víš, že jsme tě adoptovali. Byla jsi malá. Tehdy nám řekli, že se tě matka vzdala. Nic víc jsme nevěděli.“

Něco ve mně sevřelo.
Sedla jsem do auta a jela zpět do nemocnice.

Posadila jsem se k paní Zemanové.
„Eliško, proč jsi mi to nikdy neřekla? Proč jsi utekla?“ zeptala se.

A já poprvé nahlas řekla:
„Já jsem možná opravdu vaše dcera.“

Zůstala zticha. Pak mi vzala ruku.
„Já to věděla. Už když jsem tě poprvé uviděla. Jen oči máš po něm.“
„Po kom?“
„Po svém otci. Ale on tě nikdy nechtěl. Já jsem byla zbabělá. Neuměla jsem tě ubránit.“

Následovaly týdny testů, právních ověření.
DNA potvrdila to, co jsme už obě věděly: byla jsem její dcera.

Paní Zemanová už nevnímala realitu příliš dlouho. Ale pokaždé, když jsem přišla, se na mě usmála. A říkala jediné jméno.

„Eliško.“

Dnes o ní mluvím jako o své matce.
O té první.
A o té druhé jako o ženě, která mě zachránila.

Protože někdy vás rodina nezrodí – ale nalezne.
A někdy stačí jít na vyšetření… a najdete sama sebe.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz