Článek
Byl obyčejný. Vařila jsem čaj, v televizi běžel dokument, venku pršelo. Z těch tichých, pomalých dnů, kdy je vám zvláštně těsno, ale zároveň v bezpečí.
Bylo 21:13, když zazvonil zvonek.
Nečekala jsem nikoho. Sousedé většinou nepřicházeli bez ohlášení a kurýři tou dobou dávno nejezdí.
Zarazilo mě to. Ale šla jsem ke dveřím.
A pak jsem ztuhla.
Za sklem stála žena.
Nepromokavý kabát. Světle hnědé vlasy sčesané dozadu. Jemné, ostře řezané rysy. Klidný, přímý pohled.
Ale hlavně – znala jsem ji.
Ne z práce. Ne z reálného života.
Znala jsem ji ze snu.
Opakoval se roky. Vždy stejný motiv: Jdu noční krajinou – někdy město, jindy les, někdy úplně neidentifikovatelné místo. V dálce stojí silueta. Postupně se přibližuje. A pak ji uvidím – tu ženu. Vždy mlčí. Jen se dívá. A pak se probudím.
Nikdy jsem ten sen nedokázala vysvětlit. Ani jsem to nezkoušela. Možná podvědomí. Možná ztělesnění nějakého pocitu.
Ale najednou tam stála. Skutečná. Přede dveřmi. V dešti.
Otevřela jsem jen na řetízek. „Ano?“
Usmála se. Klidně. Jako bychom se znaly.
„Promiňte, že vás ruším. Potřebuju jen chvíli. Nic nechci, nejsem nebezpečná.“
Její hlas byl klidný, sametový. Byl to přesně ten hlas, jaký jsem si představovala ze snu – ačkoli tam nikdy nemluvila.
„My se známe?“ vyklouzlo mi.
Povytáhla obočí. „Nevím. Možná. Jmenuju se Klára.“
To jméno mnou projelo jako šíp.
Ve snu nikdy neměla jméno – ale tohle bylo ono. Vždycky jsem si ho s ní nějak intuitivně spojovala. Klára.
Stála jsem tam jako přimražená. A pak jsem něco udělala – naprosto proti zdravému rozumu, proti všem pravidlům bezpečnosti.
Odemkla jsem řetízek a otevřela dveře dokořán.
Seděla pak u mě v kuchyni, šálek horkého čaje v rukou, zatímco kapky vody z jejího kabátu tiše stékaly na podlahu.
Nemluvily jsme o snech.
Ani o tom, kdo je, nebo proč přišla.
Mluvily jsme o knihách. O pocitu samoty. O tom, jak podzim mění lidi. O snech, ale jen obecně.
Bylo to, jako by ta návštěva nebyla o odpovědích, ale o přítomnosti.
Po půlhodině vstala.
„Už půjdu. Děkuju,“ řekla.
„Můžu se zeptat… proč jste přišla?“
Usmála se znovu. Tentokrát smutně.
„Protože jste mě už dlouho volala.“
A odešla.
Nikdy jsem ji znovu neviděla.
Zůstala jen prázdná šálka, mokrý otisk na podlaze – a ve mně pocit, že něco odešlo, co dlouho čekalo. Něco, co mě hlídalo. Nebo sledovalo. Nebo možná jen čekalo, až budu připravená.
A od té noci už ten sen nikdy nepřišel.
