Článek
Byl starý, ale patřil mi. Měla jsem tam klid, trochu výhledu do zeleně a sousedy, které jsem prakticky neznala.
Až do té doby mi to tak vyhovovalo.
A pak to začalo.
Zvonění. Vždy v noci. Mezi druhou a třetí ráno.
Poprvé jsem si myslela, že je to omyl.
Zvonil někdo dole u domovních dveří. Podívala jsem se z okna, ale nikoho jsem neviděla.
Byla tma. Ulice prázdná. Jen tiché město a já, rozespalá, zmatená.
Druhý den to přišlo znovu.
Zase kolem třetí. Krátké zazvonění. Ani ne celá sekunda.
Jako kdyby někdo jen zkusil, jestli to funguje.
Třetí noc už to nebyla náhoda.
Zazvonil dvakrát. A pak znovu za pár minut.
Už jsem se bála. Nešla jsem k oknu. Jen jsem seděla v posteli a poslouchala, jestli neuslyším kroky.
Ale nic. Ticho.
Začala jsem být nervózní.
Ptala jsem se sousedů, ale nikdo nic neslyšel. Prý tvrdě spí.
Zavolala jsem na městskou policii, ale bylo to jen „ohlášení bez podezření“.
Neměla jsem důkaz, že se děje něco špatného.
Čtvrtou noc jsem nespala. Čekala jsem.
A skutečně – přesně ve 2:47 – zazvonil znovu. Jen jednou.
Tentokrát jsem byla připravená.
Běžela jsem k oknu.
A konečně jsem někoho zahlédla.
Postava. Vysoká. V kapuci.
Neviděla jsem mu do obličeje. Stál u zvonků a díval se nahoru, jako by čekal, že se rozsvítí okno.
A pak odešel. Pomalu. Jako by měl čas.
Začala jsem být posedlá.
Nastavila jsem kameru v chodbě. Požádala souseda, ať si všimne, kdy se rozsvítí senzor u vstupu.
A pak jsem tu noc zůstala vzhůru, s mobilem v ruce a srdcem až v krku.
Když zazvonil, kamera se rozsvítila.
A já ho znovu viděla.
Stál u zvonků, ale tentokrát se podíval přímo do objektivu. Jako by věděl, že ho sleduju.
A pak odešel. S úsměvem.
Záběry jsem dala policii. Poznali ho.
Byl to muž z vedlejší ulice.
Několikrát měl problémy s obtěžováním žen – nikdy ho nechytili při činu, ale měli ho v evidenci.
Zjistili, že mě pozoroval delší dobu.
Chodil kolem mého bytu, sledoval, kdy zhasínám světla. Dokonce jednou vnikl do sklepa, jen aby „se podíval“.
To zvonění nebylo náhodné.
Byl to test. Zkoušel, jestli se bojím. Jestli reaguju. Jestli jsem sama.
Dnes už nebydlím sama. Přestěhovala jsem se.
Ale dodnes, když někdo zazvoní po desáté večer, srdce mi vynechá úder.
A vím jedno:
Některé věci nejsou „jen náhoda“.
Někdy je to varování, které přišlo včas.
Naštěstí.
