Článek
První noc jsem si myslela, že jsem se jen spletla. Možná špatný sen, možná náhodný hovor, jaké občas přijdou – omyl, spam, robot.
Ale druhou noc zazvonil telefon znovu. Přesně v 3:15. A zase nikdo nemluvil.
Třetí noc už jsem byla připravená. Když zazvonilo, okamžitě jsem přijala hovor. „Haló?“
Ticho. Jen slabé šumění. Jako déšť na střeše. Nebo vzdálené rádio, naladěné mezi stanicemi.
„Kdo je to?“
Nic. A pak – cvak. Spojení bylo přerušeno.
Začala jsem se bát.
Jsem žena, která žije sama. Před dvěma lety jsem se rozvedla, odešla z města, začala znova. Malý byt na okraji menšího města, ticho, klid, jen já a pes. Byla to úleva – po letech dusna, výčitek a manipulací jsem si připadala, jako bych znovu dýchala.
A teď tohle.
Změnila jsem vyzvánění. V noci dávala telefon na tichý režim. Ale stejně jsem se budila. 3:15 – pokaždé přesně.
Podívala jsem se na displej:
Neznámé číslo.
Neznámé číslo.
Neznámé číslo.
Volala jsem zpět. Nic. Nedostupné.
Operátor mi řekl, že zpětné dohledání není možné – soukromé číslo, žádná stopa. Doporučili změnu SIM.
Udělala jsem to.
A další noc byl klid.
Týden jsem spala. Dlouho. Tvrdě. Myslela jsem, že mám po problému.
A pak to přišlo znovu.
Nové číslo. Nový telefon. Nová SIM. Ale stejný čas: 3:15.
A tentokrát jsem něco zaslechla.
Po tichu, po tom známém šumění – hlas.
Slabý. Jakoby vzdálený, zkreslený.
„…nechoď tam…“
Ztuhla jsem.
„Haló?! Kdo to je? Co to má znamenat?“
Ale hovor už byl ukončen.
Začala jsem být paranoidní. Kontrolovala jsem zámky. Nastavila kameru do chodby. Mluvila jsem s kamarádkou – řekla, že by šla na policii. Šla jsem. Ale bez konkrétní hrozby, bez identity volajícího, bez důkazu? Jen pokrčili rameny.
„Zkuste si vést záznam, kdy to volání přichází. Možná nějaký automat, chyba systému…“
Jasně. Automat, co mi šeptá, a pak se odmlčí.
Čtvrtý týden.
Telefon opět zazvonil. 3:15. Ale já tentokrát nezvedla.
Ne že bych spala – jen jsem seděla v posteli a dívala se, jak displej svítí.
A pak zhasl.
O pět minut později – SMS:
„Musíš poslouchat. Je to důležité.“
Z očí mi vyhrkly slzy. Chtěla jsem to ukončit, cokoliv, jen už necítit ten tlak, tu tíhu, to nepochopitelné napětí, co se táhlo každou noc.
Další den jsem si vzala volno. Psa dala k sousedce. Odpoledne jsem šla do města – potřebovala jsem se odreagovat. Byla zima, zataženo, trochu sněžilo. Koupila jsem si kávu a náhodou prošla kolem knihkupectví.
A tam jsem ho viděla.
Muž, který mi připadal neznámý – a zároveň povědomý.
Stál u regálu, ale jakmile mě uviděl, ztuhl. A pak odešel.
Neutekl. Jen… odešel. Ale jeho pohled – vyděšený. A věděl, kdo jsem. Cítila jsem to.
Večer jsem se rozhodla, že tentokrát zvednu. Musela jsem vědět.
Telefon zazvonil. 3:15.
„Haló?“
Ticho.
„Kdo jste?“
A pak:
„Dneska tě srazí auto. Nechoď ven.“
Srdce mi vyskočilo do krku.
„COŽE?“
Spojení se přerušilo.
Zůstala jsem sedět na posteli. Bez dechu. Bez schopnosti cokoli udělat.
Bylo to varování? Hrozba? Hloupý žert?
Nakonec jsem se rozhodla zůstat doma. Pro jistotu.
Ten den jsem se nikam nevydala. Odhlásila schůzky. Ležela v dece a sledovala televizi.
Večer jsem otevřela zprávy. A tam to bylo.
Dopravní nehoda na přechodu. Mladá žena, pětatřicet let. Místo? Ulice, kde jsem každý den chodila se psem. Čas? 8:42.
Zírala jsem na obrazovku.
V noci telefon nezazvonil.
A ani další noc.
Ticho.
Po týdnu jsem se odhodlala volat zpět na číslo z SMS.
Hláška: „Toto číslo neexistuje.“
Znovu jsem šla do knihkupectví. Ptala se na muže, co tam byl. Nikdo ho neznal. Neviděli ho.
Možná to byla náhoda. Možná jen sen, co se proměnil v realitu. Ale od té doby už telefon ve 3:15 nikdy nezazvonil.
A já od té doby už nikdy neignorovala hlas, který zní i přes šum.
Protože někdy vás chce někdo zachránit. I když už tu dávno nemá být.
