Článek
Seděla tam nenápadně, lehce nakřivo, jako by se sama opírala o strom. Pro většinu lidí nic zvláštního. Ale pro mě… byla výjimečná. Kvůli němu.
Každé ráno – bez výjimky – tam sedával ten starý muž. Přesně v osm. Přišel pomalu, s holí, v béžovém kabátu a klobouku, i když bylo vedro. Vždycky usedl na levý kraj, jako by nechával místo pro někoho dalšího. Vytáhl noviny, občas termosku s kávou, a díval se. Na svět, na stromy, na kolemjdoucí. Nikdy nikoho nezastavil, ale vždycky se usmál. A lidé se začali usmívat zpátky.
Nikdo o něm nic nevěděl. Ale každý ho znal. V parku jsme mu říkali „dědeček z lavičky“.
Začala jsem si ho všímat během procházek se synem. Když jsme šli kolem, vždycky na mě kývl. Mně – a pak na mého malého Toma – mrkl. Nikdy neřekl víc než „krásný den, že?“ Ale byl stálý. Jako maják. Jako jistota. V světě, který se mění až příliš rychle, byl jeho úsměv něco pevného.
Pak jednoho rána nebyl na svém místě.
Bylo osm… pak čtvrt… půl deváté. Nic. Lavička prázdná.
První den jsem si říkala, že se zpozdil. Druhý den, že je asi nemocný. Třetí den jsem se začala bát.
A čtvrtý den… tam ležel dopis.
Byl přichycen kolíčkem k opěradlu. Bílá obálka se jménem „Pro každého, kdo si všiml“.
Rozhlédla jsem se. Vzala ho opatrně do ruky. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si sedla na jeho místo a otevřela ho.
Písmo bylo roztřesené, staromódní, ale čitelné.
„Možná jste mě jen míjeli. Možná jste si všimli, že tu každé ráno sedávám. Možná jste se jen usmáli, možná i pozdravili. A pokud ano – děkuji.
Víte, nebyl jsem tu kvůli výhledu. Ani kvůli zvyku. Byl jsem tu kvůli ní. Moje žena tu kdysi sedávala každé ráno. Poznali jsme se právě tady. A když odešla… já tu zůstal. Protože jsem cítil, že dokud budu sedět na té lavičce, kousek z ní zůstane se mnou.
Léta plynula. Ale vy jste mi pomohli. Těmi úsměvy. Tím, že jste mě brali jako součást tohohle místa. Už nejsem smutný. Už vím, že je čas jít. Naposledy.
Nebojte se změn. A nikdy nepodceňujte, co může znamenat obyčejné „dobrý den“.
S úctou,
M.“
Seděla jsem tam dlouho. Se zatajeným dechem. Syn mi tiše šlapal po trávě, aniž by tušil, že právě čtu něco, co mi zůstane v hlavě už navždy. Po chvíli se posadil vedle mě. Na pravý kraj. A podíval se do korun stromů.
„Mami, ten pán tu není?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Už ne, zlato.“
„Tak my tu budeme chvíli za něj, jo?“
A tak jsme zůstali.
Dnes už tam nesedím každý den. Ale když jdu kolem, vždycky zpomalím. A někdy – když mám hlavu plnou všeho a potřebuju si připomenout, že svět má smysl – si sednu na levý kraj té lavičky. Zavřu oči. A usměju se.
Protože vím, že i ten nejtišší člověk může zanechat stopu. A že někdy – opravdu stačí jen si všimnout.
Závěr?
Každé místo má svůj příběh. A každý příběh začíná tím, že se zastavíme. A díváme se – srdcem.
