Článek
Bleší trh u stadionu měl vždycky zvláštní atmosféru – směs pokladů, nesmyslů a lidí, kteří za pár korun prodávali svoje vzpomínky.
Ten den jsem si nic plánovaně koupit nechtěla. Ale u stánku s obrazy mě zaujal jeden kousek.
Zarámovaný, pod sklem, trochu zašlý olej na plátně – malý formát, krajina s domkem a stromy. Nijak zvláštní. Ale měla jsem z něj zvláštní pocit. Možná to bylo tím světlem v obraze – šedozelený tón, podzimní nálada, cosi melancholického. Možná tím, jak byl levný. Nebo tím, že starší pán u stánku, co ho prodával, řekl jen:
„Tenhle už něco zažil.“
Zaplatila jsem dvě stovky, přehodila přes něj šálu a odnesla si ho domů.
Zvláštní cinknutí
Doma jsem obraz postavila na stůl a chtěla ho zběžně otřít. Ale když jsem s ním trochu víc zakývala, ozvalo se cinknutí.
Tiché, tlumené – jako když něco kovového narazí na dřevo.
Ztuhla jsem.
Obraz nebyl nijak hluboký, rám úzký. Ale to cinknutí tam bylo znovu, když jsem ho otočila. Něco bylo uvnitř.
Vyndala jsem hřebíčky a opatrně zvedla zadní desku. Mezi plátnem a deskou byla dutina. A v ní úzký kovový váleček – připomínal schránku od filmového negativu.
Srdce se mi rozbušilo.
Uvnitř byla stočená papírová páska – tenká, pečlivě zastrčená.
Na první pohled nesmysl. Jen řádky čísel:
17-4-3-1
2-5-19-11
7-2-13-6
…a tak dál.
Papír byl zažloutlý, ale zachovalý. A na konci malá ručně psaná značka:
A.B. – 1946
Kód? Nebo nesmysl?
Ukázala jsem to kamarádovi, který učí matematiku. Zajímá se o šifry.
Hned zpozorněl.
„To vypadá jako jednoduchý substituční kód,“ řekl. „Každé číslo může odpovídat písmenu, podle abecedy. A zřejmě jde o skupiny slov.“
Společně jsme strávili večer rozlušťováním.
První řádek:
17-4-3-1 = Q-D-C-A
Nic moc. Ale pak jsme zkusili jiný systém – písmena podle umístění v abecedě s odpočítáním (A=1, B=2…).
Po chvíli jsme rozluštili první smysluplnou větu:
„Ten, kdo hledá, najde odpověď v rámu severu.“
Ztichli jsme.
„Rám severu…“ opakovala jsem.
Obraz jsem znovu prohlédla. Z horní strany rámu – tedy ze severu obrazu – čouhal kousek starého papíru, napůl zamalovaný.
Odloupla jsem vrchní vrstvu, a pod ní bylo pečlivě vryto do dřeva:
„Nezapomeň, kde jsme začali. Tvoje A.“
Kdo byla A? A co hledala?
Začala jsem pátrat. Jméno A.B. – z dopisu – bylo klíčem. Obraz byl signovaný „M. Bäumel, 1944“.
Přes archiv jsem dohledala, že M. Bäumel byla malířka žijící v Sudetech, během války vyhoštěná. Její sestra se jmenovala Anna.
Anna Bäumelová zmizela v roce 1945. Nikdo ji nikdy nenašel.
A tady byl dopis – schovaný v obraze z té doby, zřejmě psaný pro ni, nebo jí.
Možná se měly sejít. Možná to byl úkryt. Nebo vzkaz na rozloučenou.
Možná se tehdy nestihly rozloučit, a tohle byl poslední způsob, jak jedna druhé říct, že na začátku bylo něco, co mělo smysl.
Zůstalo to se mnou
Obraz jsem si nechala.
Ne kvůli ceně nebo hodnotě – ale kvůli té myšlence, že někdo kdysi schoval v obyčejném předmětu kus lásky, naděje nebo viny. A že se to dochovalo až ke mně.
Nevím, kdo byly A a M. Nevím, jestli se někdy znovu potkaly. Ale vím, že něco důležitého přetrvalo.
A pokaždé, když jdu kolem toho obrazu, cítím, že se dívám na víc než jen na krajinu.
Dívám se na paměť.
