Článek
Po letech v malém bytě na okraji města jsme konečně měli pocit, že jsme našli „to pravé“. Cena byla podezřele nízká, ale realitní makléř to vysvětloval tím, že dům je starší a potřebuje rekonstrukci. Nevadilo nám to. Já i manžel jsme vyrůstali na vesnici, byli jsme zvyklí na práci rukama.
Přestěhovali jsme se koncem léta. Slunce zapadalo, když jsme přivezli poslední krabici. Ve vzduchu bylo cítit podzim, listí šustilo a dům, ač opuštěný několik let, na nás působil zvláštně útulně. I děti byly nadšené – běhaly po zahradě, objevovaly zákoutí, plánovaly, kam si dají houpačku.
První večer jsme byli tak unavení, že jsme se jen natáhli na matrace položené na podlaze. Kolem druhé ráno mě probudil zvuk. Jako by někdo šoupal nábytkem. Pomyslela jsem si, že je to asi dřevo, jak si „sedá“. Ale pak jsem slyšela smích. Dětský. Krátký, tlumený, jako ozvěna z jiné místnosti.
Ztuhla jsem. Podívala jsem se na manžela – byl vzhůru a očima se ptal: „Slyšelas to taky?“ Pomalu jsme vstali, prošli dům. Všechno bylo prázdné. Děti spaly.
Další dny jsme to sváděli na únavu, na zvuky, které dělá starý dům, když si na nás „zvyká“. Ale noci se opakovaly. Kroky po chodbě. Zavrzání dveří, které jsme zavřeli. Zapnutá světla v místnosti, kde jsme zhasli. A hlavně ten smích.
Jednou jsem ráno našla na zrcadle v koupelně otisk dětské dlaně. Děti říkaly, že to nebyly. Přisuzovala jsem to páře a náhodě. Ale pak mi začal mizet nábytek. Ne celý. Věci jako starý rám obrazu, váza, lampička. Jen se ztratily. V domě, kde žili jen čtyři lidé.
Začala jsem pátrat. V místní knihovně jsem našla článek starý přes dvacet let. O rodině, která tu kdysi bydlela. Jejich syn, šestiletý Honzík, zmizel. Hledali ho týdny. Policie nikdy nic nenašla. Rodiče se odstěhovali. Dům byl dlouho prázdný.
Najednou nám to všechno dávalo smysl. A přesto – nechtěli jsme odejít. Měli jsme dům, na který jsme se těšili celý život. Jen jsme doufali, že si to všechno nějak „sedne“.
Jednou večer jsem zůstala v obýváku déle. Děti už spaly. Venku foukal vítr a v krbu praskalo dřevo. A tehdy jsem ho uviděla. Kluka. Stál v rohu. Malý, ve svetru. Jen se díval. A pak ukázal na stěnu. Tam, kde teď visel náš nový obraz, kdysi visel starý rodinný portrét – našla jsem ho na půdě.
Pověsili jsme ho zpátky.
A od té chvíle se věci uklidnily. Žádné kroky, žádný smích, žádná ztracená věc. Jako by někdo dostal zpátky, co mu patřilo. Nevíme přesně, co se v tom domě kdysi stalo. Ale víme, že tu nejsme sami. A možná, že když si s tím člověk přestane hrát na duchy a začne poslouchat, dům sám napoví, co potřebuje.
