Článek
Měla to být oslava. Nová etapa. Po patnácti letech v korporátu jsem dala výpověď, prodala byt, a s Davidem jsme koupili starý dům k rekonstrukci. Společný projekt. Společný život. Konečně.
Byla jsem racionální žena. Ty, co mají všechno ve složkách – účtenky, plány, mapy, klíče. Lidi o mně říkali, že mám pod kontrolou i počasí.
A pak přišel ten dopis. Bez odesílatele.
Na bílém papíře jediná věta, psaná rukou, kterou jsem nepoznávala:
„Nevěř mu.“
První reakce?
Smích. Údiv. Možná trochu podráždění.
David? Muž, se kterým jsem byla tři roky? Který mi ráno dělal kávu a každý večer hladil vlasy, i když jsem usínala u notebooku? Ten, se kterým jsme měli společné heslo na Netflix?
Blbost.
Odložila jsem dopis. Dala ho mezi reklamní letáky. Ale nepřestala na něj myslet.
Ta věta mi zněla v hlavě jako tikot hodinek v tiché místnosti.
Začala jsem si všímat detailů
Malých odchylek.
David častěji mizel z práce „na porady“.
Jeho mobil měl najednou nové heslo.
Změnil parfém. Tvrdil, že ten starý přestali vyrábět – ale lahev jsem později našla schovanou vzadu v šuplíku.
Na našem společném účtu se objevila výběrová platba z bankomatu v Plzni. My přitom žili v Praze – a ten den měl být doma s horečkou.
Jednu noc jsem nemohla spát. Šla jsem do kuchyně a přistihla ho, jak maže historii v počítači. Když mě uviděl, usmál se a řekl: „Jen jsem hledal recept na fazole. Ale bylo tam hrozně moc reklam.“
Dopis se vracel
Znovu a znovu. Třetí den – další obálka. Stejné písmo. Stejná slova:
„Nevěř mu.“
Čtvrtý den – stejná věta, ale připsaný detail:
„Mluv s jeho bývalou.“
Bývalou? O jeho ex jsem věděla jen to, že „byla hysterická“ a „od něj chtěla peníze, na které neměla nárok“.
Nikdy neřekl její jméno. Ani to, co přesně se mezi nimi stalo.
Ale teď jsem potřebovala vědět.
Pátrání
Záznam v katastru – před pár lety prodal byt v Brně. Majitelka vedlejšího bytu se jmenovala Markéta Tůmová. Po dvou dnech hledání jsem našla její profil.
Psala blog o zahradničení. Vypadala klidně. Nehystericky.
Napsala jsem jí: „Promiňte, jste bývalá partnerka Davida V.?“
Odpověděla: „Ano. Proč?“
Sešly jsme se. V kavárně. Přede mnou seděla žena, která vypadala trochu jako já – jen o pár let unavenější.
Řekla mi věci, které jsem nechtěla slyšet.
- Že jí David dlužil peníze.
- Že měl paralelní vztah ještě s jinou ženou.
- Že používal její jméno pro podnikání, aby si mohl založit účet bez dluhů.
- Že se uměl dokonale tvářit jako oběť.
A pak řekla:
„Jestli jste dostala ten dopis, nejste první.“
Konfrontace
David přišel domů, jako by se nic nedělo. Měl víno a pizzu.
„Dneska je to přesně měsíc od podpisu smlouvy!“ řekl s úsměvem.
Ukázala jsem mu dopisy. Mlčel.
Pak řekl: „To je nesmysl. Kdo ti je posílá? Markéta? Ta ženská je šílená.“
Ale už to nefungovalo.
Všechno do sebe zapadlo.
Věci, které jsem si nechtěla dřív připustit, protože jsem nechtěla bourat to, co jsem si tak pečlivě postavila.
Co dál?
Zrušila jsem stavební smlouvy. Dům prodala, než se vůbec začalo stavět.
Přepsala jsem zpět účet.
Změnila hesla.
David chvíli zkoušel přemlouvat. Pak vyhrožovat. Pak zmizel.
A dopisy?
Poslední přišel týden po našem rozchodu.
Tentokrát byla na papíře jiná věta:
„Teď už věříš sobě.“
