Článek
Ne že bych si je nepsala do deníčku nebo neřešila, když se mi zdálo o bývalém – ale brala jsem je jako hru mozku, co se v noci nudí. Moje nejlepší kamarádka Jana to měla jinak.
Byla snílkem, a to doslova. Sny si pamatovala do detailů, kreslila si je, hledala v nich významy. Vždycky říkala: „Sny jsou dopisy z jinýho patra.“ Já se smála a ona krčila rameny. Ale pak přišel ten sen. A změnil všechno.
Seděly jsme u ní doma, bylo to v sobotu odpoledne. Jana byla bledší než obvykle, vlasy rozcuchané, pod očima kruhy. Zírala na mě, jako by mě viděla poprvé.
„Měla jsem šílenej sen,“ řekla.
„Tak to bude na tři čaje.“
„Ne, vážně, poslouchej… byla jsem v nějakým opuštěným místě. Mezi lesy. Stála tam stará stanice, nebo něco jako zastávka, ale nejezdily tam žádný vlaky. Všude rez, rozbitý sklo. A cedule – bez nápisu. Jen prázdná. A pak jsem tě volala jménem, ale tys nereagovala. Seděla jsi na lavičce a měla zavřený oči.“
Zamrazilo mě. Ne protože by to znělo děsivě – ale protože mi tu scénu něco v hlavě potvrdilo. Znala jsem ji. Nepamatovala jsem si odkud, ale něco mi říkalo, že už jsem to místo viděla.
Jana mezitím vytáhla sešit a položila přede mě kresbu.
Téměř přesná. Staré nádraží, dřevěná budova porostlá břečťanem, lavička, a ta podivná prázdná cedule.
„A tohle bylo kde?“ zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou. „To je to – nikdy jsem tam nebyla.“
Nechala jsem si kresbu vyfotit a další den mě to začalo hlodat. Sedla jsem k počítači, a i když to znělo šíleně, zadala jsem: „opuštěná nádraží Česko“. Po půl hodině klikání a porovnávání fotek mi spadla čelist.
To místo existovalo.
Jmenovalo se Záboří, bývalá zastávka uprostřed lesa, zrušená v roce 1986. Několik kilometrů od vesnice, kterou jsem v životě nenavštívila. Fotka na webu vypadala jako kopie Janiny kresby. I ta prázdná cedule tam byla – původní nápis kdysi někdo strhl.
Zavolala jsem Janě.
„Jedem tam,“ řekla bez váhání.
Vyrazily jsme v neděli. Cesta vedla přes pole a lesní cestu, poslední úsek jsme šly pěšky. A když jsme mezi stromy zahlédly dřevěnou budovu, obě jsme ztichly.
Byla úplně stejná jako ve snu. I lavička. I prázdná cedule. A když jsme přišly blíž, Jana se zastavila a zamumlala:
„Tady jsi seděla.“
„Cože?“
„Tady… přesně tady.“
A pak udělala krok zpět, jako by se něčeho lekla. Pohlédla na dveře budovy.
„Ty dveře tam nebyly zavřený.“
Pomalu k nim šla. Já ji následovala. Dveře vrzly. Uvnitř byla jen stará čekárna – rozpadlé lavice, pavučiny, hniloba. Ale něco v rohu upoutalo mou pozornost.
Krabice. A v ní dopisy.
Staré, zažloutlé, některé otevřené, jiné stále zalepené. Všechny adresované na jedno jméno: Anna Válková. Jana si jeden vzala a roztřeseně četla:
„Stále čekám, Aničko. I když se vlak nikdy nevrací. I když víš, že sem nesmíš. Já tu jsem. Každou neděli v 15:15. Až se jednou objevíš. A odpustíš.“
Pohlédly jsme na sebe.
„Co to má znamenat?“ zašeptala.
„Možná to není o tobě,“ nadhodila jsem, ale uvnitř mě se všechno bouřilo.
Jana byla ticho. Vzala dopis, složila ho a schovala do kapsy.
Pak se pomalu otočila. A než jsme odešly, položila ruku na prázdnou ceduli a zašeptala:
„Já jsem Anička.“
Dodnes nevím, co to znamenalo. Nikdy se k tomu už nevrátila. Krabici jsme tam nechaly. Nikomu jsme nic neřekly. Ale Jana se změnila. Začala spát klidně. Přestala kreslit sny.
A já? Já pořád občas myslím na to místo. A na tu větu, kterou řekla, aniž by ji kdy dřív vyslovila.
„Já jsem Anička.“
