Článek
Ne výstřední. Spíš zvláštním způsobem všímavá.
Viděla věci, které my ostatní neviděli. Věci mezi řádky. V pohybu ruky, v nepatrném záchvěvu hlasu.
Jako by svět vnímala přes filtr, který ostatní neměli.
A taky měla zrcadlo.
Viselo v její ložnici, na stěně naproti posteli. Obyčejný rám, trochu otlučený, sklo s nádechem do šeda. Nikdy mě nijak zvlášť nezajímalo. Ale máma o něm mluvila, jako by mělo vlastní vědomí.
„To zrcadlo lže,“ říkala mi, když jsem byla malá.
„Ale někdy právě ta lež pomůže víc než pravda.“
Smála jsem se tomu. Dítě si zvykne na ledacos. A později, jako puberťačka, jsem to brala za jednu z máminých podivných metafor. Vždycky mluvila tak trochu v hádankách.
Jenže jednou… jsem přestala věřit, že to byla jen metafora.
Bylo mi sedmnáct, když se to stalo.
Přišla jsem ze školy. Měla jsem za sebou těžký den – hádku s kamarádkou, zklamání ze známky, do toho tiché dusno doma. Táta už nějakou dobu nebyl a máma bývala stále uzavřenější.
Seděla na posteli, bledá, klín plný fotografií.
„Víš, proč si to zrcadlo nechávám?“ zeptala se, aniž by zvedla oči.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Protože mi jednou zachránilo život. A možná teď zachrání i tobě.“
Vstala a postavila mě před něj.
„Podívej se do něj. Ale ne na sebe. Dívej se pozorně.“
Udělala jsem, co říkala. Dívala jsem se.
Chvíli se nic nedělo. Jen můj obličej, trochu unavený, trochu pobledlý.
A pak…
Jsem se zamračila.
Ale ne já.
Mé odrazové já.
Zůstala jsem klidná. Ale v zrcadle se já – moje podoba – mračila, skláněla hlavu a svírala pěsti.
Ucukla jsem. Otočila se na mámu.
„Co to…?“
Ona jen přikývla.
„To zrcadlo neukazuje, co je. Ale co je skryté. Uvnitř. A co si odmítáš přiznat.“
Ten večer jsme si povídaly dlouho.
Řekla mi, že ho má od své babičky.
Že zrcadlo prošlo několika generacemi žen, a každé z nich ukázalo jinou pravdu – nebo lež, podle úhlu pohledu.
„Lže ti do očí, ale jen proto, že nechceš pravdu slyšet nahlas,“ řekla máma tiše.
O několik let později, když jsem mámu držela za ruku v nemocnici, si mě přitáhla blíž.
„Až tu nebudu, to zrcadlo si vezmi,“ zašeptala.
„Budeš ho potřebovat.“
Zemřela o tři dny později.
Dnes visí u mě v bytě. Stejný rám. Stejné matné sklo.
Občas si k němu stoupnu a dívám se. Nečekám nic nadpřirozeného. Ale dívám se – pozorně.
A někdy se stane, že se usměji, ale odraz ne.
Jindy se zdám klidná, ale zrcadlo ukáže někoho, kdo uvnitř křičí.
A tak už nevěřím, že lže.
Možná jen mluví jazykem, který nechceme slyšet.
Možná to zrcadlo je jen nástroj.
A lež… je naše.