Článek
Chytřejší. Klidnější. Krásnější – ale tak jako přirozeně, bez námahy. Já jsem byla ta druhá. Vtipná, trochu chaotická, věčně s flekem na triku. Ale ona? Dokázala odejít z domu v dešti a vypadat jako z katalogu. Ve škole nosila samé jedničky, zatímco já sbírala poznámky za zapomenuté sešity. Lidi ji milovali. Já byla „její sestra“.
Na rodinných oslavách to vypadalo jako divadelní hra, kde má hlavní roli a já dělám rekvizity. „A jak se má Veronika?“ ptala se babička s jiskrou v oku. „To je ta, co vystudovala dvě vysoký, že jo?“
„Ano, babi,“ odpovídala jsem trpělivě a zakusovala do lineckého kolečka.
Nikdo se neptal, jak se mám já. Možná proto, že se báli odpovědi.
A tak jsem žila ve stínu. Navenek mi to nevadilo – smála jsem se tomu, dělala si z ní srandu, že je robot. Ale uvnitř jsem ji obdivovala. A trochu nenáviděla. Protože ona všechno zvládala. A já ne.
Když se vdala, měla svatbu jak z Pinterestu. Když měla děti, nosily oblečky, co ladily s interiérem. Já mezitím zvládala svoje rozchody s vínem a ironií. U ní doma to vonělo po bábovce a levanduli, u mě po zapomenuté pizze v troubě. A i když jsme se smály a byly si blízké, vždycky jsem měla pocit, že jsme každá z úplně jiného světa. Já – z betonu. Ona – z katalogu IKEA.
A pak přišla ta jedna noc.
Bylo to po rodinné večeři. Seděly jsme spolu na balkoně, děti už spaly, muži uvnitř diskutovali o něčem, co nás absolutně nezajímalo. Pila víno, tiše. A pak řekla:
„Víš, že nic z toho není doopravdy?“
Zamrkala jsem. „Jako co?“
„To, co si myslíš. Že to zvládám. Že to mám pod kontrolou. Že jsem spokojená.“
Mlčela jsem. Ne proto, že bych neměla co říct. Ale protože jsem netušila, že to vůbec někdy uslyším.
„Dávám si budík o půl hodiny dřív, abych měla alespoň chvíli klidu. Doma brečím na záchodě. S Matějem spolu žijeme spíš jako kolegové. A každou noc přemýšlím, co jsem v životě udělala špatně.“
Nevěděla jsem, co říct. A tak jsem jen řekla: „To jako fakt?“
Zasmála se. Ale byl to ten smutný smích, který bolí. „Všechno je jen fasáda. Dělám to pro děti. Pro mámu. Pro Instagram. A hlavně… pro tebe.“
„Pro mě?“ nechápala jsem.
„Aby ses na mě mohla dívat a říkat si: ‚Aspoň někdo to dává.‘“
A pak jsme tam seděly. Dvě sestry. Jedna s maskou úspěchu, druhá s pocitem, že nikdy nebude dost dobrá. A najednou se obě rozpadly.
Ten večer mi řekla, že chodí na terapii. Že má úzkosti. Že ji děsí každé ráno. Že v noci vstává a kontroluje dětem dech. Že když se směje na fotkách, často brečí o hodinu později. A že mě celý život obdivovala, protože jsem „autentická“. Přímá. A nebojím se přiznat, že je to někdy na prd.
To byl moment, kdy mi došlo, že jsme obě lhaly. Ona – světu. Já – sobě. Že nikdo nic „nezvládá líp“. Že všichni tak nějak plácáme ve stejném moři, jen někdo má nafukovačku ve tvaru labutě a jiný záchranný kruh s pískem uvnitř.
Dnes se vídáme jinak. Mluvíme jinak. Opravdověji. Bez masek. Její děti mi říkají „teta, co umí říct všechno naplno“ a ona mi občas napíše jen: „Dnešek stojí za prd. Ale díky, že jsi.“
A já?
Jsem ráda, že jsem nebyla „ta lepší sestra“. Protože právě díky tomu jsem dneska člověk, který umí slyšet i to, co není vysloveno.
