Článek
Pracoval jako IT technik, doma všechno spravil, nikdy nekřičel, nikdy se neopil. Lidé ho měli rádi. A já si myslela, že ho znám.
Byli jsme spolu dvanáct let. Dvě děti, pes, hypotéka. Život podle plánu.
A pak jedno pondělí ráno přišlo něco, co změnilo všechno.
Děti právě odešly do školy a já jsem si nalévala kávu, když se ozval zvonek. Dva muži v civilu se postavili do dveří.
„Pan Petr Novotný?“
„Je v pracovně, kdo ho hledá?“
„Policie. Potřebujeme s ním mluvit.“
Nevím proč, ale okamžitě se mi rozbušilo srdce.
Petr vyšel z pracovny a byl bledý. Neptal se proč. Jen si vzal bundu a řekl mi:
„Vysvětlím ti to později.“
Ale žádné později už nebylo.
Půl dne jsem volala známým, policii, hledala na internetu. Kolem druhé odpoledne mi zavolal neznámý hlas.
„Paní Novotná? Váš manžel je zadržený kvůli podezření z trestné činnosti v oblasti kybernetiky. Víc vám nemůžeme říct.“
Kybernetika? Vždyť to byl Petr! Ten, co zapomínal heslo do e-mailu, ten, co se vztekal u internetového bankovnictví!
Nerozuměla jsem tomu. Nikdo mi nic nechtěl říct.
Večer přišel advokát. A přinesl pravdu, na kterou jsem nebyla připravená.
Petr měl druhý život. Online.
Pod falešným jménem provozoval server, kde se prodávaly ukradené přístupy, falešné doklady a kryptoměny. Vyšetřování běželo přes rok. Můj muž byl podezřelý, že za tím stál celý čas.
Měl peněženky s kryptem. Účty v zahraničí. A já – žena, která s ním spala dvanáct let – jsem neměla tušení.
Byl obviněn. A později i odsouzen. Tři roky vězení.
Lidé se mě ptali: „Vážně jsi nic nepoznala?“
Nepoznala. Protože Petr byl přesně ten typ člověka, u kterého nic nečekáte.
Nikdy neukázal vztek. Nikdy se nechlubil penězi. Nikdy nebyl podezřelý.
Jen se někdy zavřel v pracovně. A když jsem se ptala, řekl, že řeší „věci do práce“.
Já mu věřila. Protože proč bych neměla?
Po jeho zatčení jsem byla všem jen „ta žena toho hackera“. Děti měly peklo ve škole, já musela na neplacené volno.
Ale nejhorší bylo to ticho.
To, že zmizel a nezbylo po něm nic než lži.
Všechny „služební cesty“, všechny „večery s kolegy“ – všechno to byly jen kulisy. A já jsem byla ta, kdo seděl v první řadě a nic neviděl.
Dnes žijeme s dětmi samy. Přestěhovaly jsme se do jiného města.
Petr je na polovině trestu. Občas napíše dopis. Děti ho nechtějí vidět. A já?
Já už nehledám odpovědi. Jen každý den znovu skládám sebe samu.
A vím jedno:
Nikdy opravdu nepoznáš druhého člověka. Ani když s ním spíš ve stejné posteli.
