Článek
Manžel se balil do kufru, oblékával si oblek a do kapsy vkládal firemní ID kartu. „Mám služebku do Brna. Vrátím se v sobotu večer,“ řekl nenuceně a dal mi pusu na čelo. Jeho taška už stála připravená u dveří, přesně jako vždycky, když jezdil na pracovní cesty.
Nijak jsem se nad tím nepozastavila. Služebky byly u něj normální – pracoval v IT firmě, často řešil problémy u klientů v terénu. Popřála jsem mu šťastnou cestu a šla po svých – děti do školy, nákup, práce, běžný shon.
Všechno bylo naprosto obyčejné. Až do soboty.
Ten den jsem seděla s dcerou v kuchyni, hrály jsme pexeso. V televizi běžely zprávy jen jako kulisa. Do chvíle, než jsem koutkem oka zahlédla známý obličej. Ztuhla jsem.
Na obrazovce byl můj manžel.
Ne na pozadí reportáže, ne jako náhodný kolemjdoucí. Byl tam jasně, zblízka. Se skupinou lidí, na demonstraci v Berlíně.
Berlíně. Ne Brně.
Měl na sobě černou bundu, čepici, ale jeho tvář byla nezaměnitelná. Držel transparent a mluvil s novinářem – německy, plynule, sebejistě. V hlavním vysílacím čase.
Způsob, jakým se mi sevřelo hrdlo, nedokážu popsat. Dcera dál obracela kartičky, zatímco já hypnotizovala obrazovku. Moderátor mluvil o mezinárodní občanské iniciativě, o odpůrcích vládních opatření, o lidech z různých zemí… a mezi nimi on. Můj muž. V cizině. Na demonstraci.
Hned jsem mu volala. Nezvedal to. Psala jsem zprávy. Neodpovídal. Až večer mi přišla lakonická SMS:
„Vrátím se zítra. Vysvětlím to.“
Ten den jsem nespala. Přemýšlela jsem, kolik dalších věcí mohl zamlčet. Proč odjel bez slova. Proč mi lhal. A co všechno ještě neřekl.
Druhý den přišel domů, unavený, jakoby nic. Položil tašku, sundal bundu. A řekl:
„Nechci, abys byla naštvaná. Ale nemohl jsem ti to říct. Věděl jsem, že bys nesouhlasila.“
Zírala jsem na něj. Nechápala jsem.
Začal vysvětlovat, že se dlouho angažoval v jedné iniciativě, že psal články, že měl kontakty, že dostal příležitost vystoupit na té demonstraci, a že to bylo „jen pár dní“.
„Jenom pár dní lhaní?“ zeptala jsem se.
Mlčel.
Nevadilo mi, kam jel. Vadilo mi, že to přede mnou skrýval. Že mi lhal do očí. Že nechal mě i děti věřit něčemu, co nebyla pravda. A že se objevil ve veřejném prostoru – tak nápadně – s vědomím, že mě tím může ranit, ohrozit naši důvěru, náš vztah.
Není to příběh s jasným koncem. Neodešla jsem. Nevyhodila ho. Ale něco v nás se změnilo. Jako když se sklenice nerozbije, ale objeví se v ní vlasová prasklina – neviditelná, ale vždycky tam.
Závěr?
Největší problém nebývá to, kam člověk jede, ale proč o tom musí lhát. Důvěra není o tom, že si všechno říkáte. Je o tom, že to důležité si neutajíte.
A pokud se váš muž jednoho dne objeví ve zprávách… možná se o něm dozvíte víc, než byste kdy čekali.
