Článek
Jmenoval se David. Měl trochu křivý úsměv, psal básničky do sešitu od matiky a smál se ve chvílích, kdy by ostatní mlčeli.
Byli jsme spolu rok. První pusa, první dovolená pod stanem, první slzy žárlivosti. A pak – zničehonic zmizel.
Opravdu zmizel. Nepřišel na sraz. Nezvedal telefon. Neodepsal. Jeho rodiče řekli, že „odešel z domu“. Nevěděli prý kam. Nechali mi jen krátký vzkaz: „Promiň, musí to tak být.“
Zůstala po něm prázdná lavice ve škole a stovky otázek. Hledala jsem ho. Psala mu. Chtěla jsem aspoň vysvětlení. Ale nic.
A tak jsem se naučila žít bez něj. Nebo spíš – žít s tím, že už nikdy nebudu vědět proč.
Uplynulo dvanáct let. Dělala jsem už jinou práci, měla jiný život, prošla několika vztahy. A pak jsem ho potkala na nádraží. V úplně cizím městě, kam jsem jela jen náhodou.
Seděl na lavičce. Četl si. Vlasy o něco kratší, v očích vrásky, které tam dřív nebyly. Ale poznala bych ho kdekoliv.
Váhala jsem. A pak jsem k němu prostě šla.
„Davide?“
Vzhlédl. A chvíli mlčel. Pak se pousmál.
„Ahoj.“
Posadili jsme se do kavárny. Byla jsem nervózní, jako by mi bylo znovu osmnáct. On byl klidný. Trochu jiný. Víc uzavřený. Ale stále to byl on.
Zeptala jsem se ho, proč tehdy odešel. Proč beze slova. Proč tak náhle.
Zhluboka se nadechl.
„Tenkrát… jsem měl v hlavě hrozný zmatek. Přestal jsem zvládat tlak. Škola, doma hádky, moje vlastní stavy. Chtěl jsem jen zmizet. Tak jsem to udělal. Měsíc jsem spal po známých. Pak jsem odjel pryč. Našel jsem si práci, změnil jméno. Chtěl jsem začít znovu. Bez vysvětlování. Bez minulosti.“
Dívala jsem se na něj. A nebyla jsem si jistá, co cítím. Hněv? Lítost? Úlevu? Možná všechno najednou.
Strávili jsme spolu pár hodin. Povídali si. Smáli se. Mlčeli. A když jsme se loučili, zeptal se, jestli bych s ním někdy nezašla na čaj.
Chtěla jsem. Ale zároveň jsem věděla, že ten David, kterého jsem milovala, zůstal někde v minulosti. Tenhle muž přede mnou měl jeho tvář. Ale jiný pohled. Jiné mlčení.
A tak jsem mu poděkovala. A řekla:
„Ráda jsem tě znovu poznala. Ale asi si chci nechat v hlavě toho, kdo jsi byl. Ne toho, kdo jsi teď.“
Pochopil to.
Od té doby jsem ho neviděla. Ale někdy na něj myslím. Ne jako na chybu. Ale jako na příběh, který měl skončit neuzavřeně – a pak dostal závěr, který jsem si ani nevěděla, že potřebuju.
Možná se lidé nemění. Možná se jen vracejí jiní, než když odcházeli.
A někdy je to v pořádku.
