Článek
Slunce svítilo, ptáci zpívali a život plynul v rytmu známé rutiny. Nikdy by mě nenapadlo, že jedno odpoledne všechno změní. Že můj svět se během několika vteřin převrátí naruby. A že právě náš devítiletý syn Matěj se stane středobodem událostí, které si dodnes nedokážeme úplně vysvětlit.
Nehoda, která neměla šťastný konec – ale měla nečekané pokračování
Bylo to na cestě z tréninku. Matěj, jak vždy, seděl vzadu, v rukou držel svoji oblíbenou figurku Spider-Mana. Manžel řídil, já jsem se právě snažila vygooglit recept na nějakou rychlou večeři, když se to stalo.
Z vedlejší silnice vyjel náklaďák. Řidič ho asi neviděl, možná usnul, nebo se jen špatně podíval. Náraz byl silný. Strašlivý. Auto se několikrát převrátilo a pak zůstalo převrácené na střeše. Hluk, křik, kouř, sklo všude kolem. Manžel měl zlomenou ruku. Já pár pohmožděnin. Ale Matěj…
Ležel bez hnutí. Oči zavřené. Krvavý šrám přes čelo. Ta figurka Spider-Mana byla v podivném úhlu zabořená do sedačky.
V nemocnici nás hned odvezli na urgentní příjem. Doktoři běhali, pípaly přístroje, vzduchem se nesla slova jako „otřes mozku“, „vnitřní krvácení“ a „možná poranění páteře“. Nikdo nic nevěděl jistě. Jen to, že je to vážné.
Matěj byl uveden do umělého spánku.
Pět dní ticha – a pak přišlo něco, co nám vzalo dech
Pět dnů. Pět nekonečně dlouhých dnů, během kterých jsme s manželem jen seděli u jeho postele, drželi ho za ruku a modlili se. I když nejsme věřící. V takových chvílích přestává záležet na tom, čemu věříte. Prostě doufáte.
A pak, šestý den, se najednou pohnul.
Nejdřív jen slabé cuknutí ruky. Pak se zachvěla víčka. A najednou otevřel oči.
„Matěji?“ hlesla jsem a vstala. Srdce mi bušilo tak silně, že mi skoro trhalo hrudník.
Podíval se na mě. V očích měl výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Ne strach. Ne bolest. Ale klid. Nadzemský, až nepřirozený klid.
A pak řekl:
„Mami, byl jsem nahoře. Ale oni řekli, že ještě nemůžu zůstat.“
Ztuhla jsem.
„Cože, zlatíčko? Kde jsi byl?“
„Bylo tam světlo,“ pokračoval vážně, jako by mluvil o něčem naprosto normálním. „A byla tam babička. Ta, co umřela. Seděla na lavičce a smála se. A pak přišel takový pán… měl křídla. Řekl mi, že mě máte ještě potřebovat. A že musím zpátky.“
Můj muž, racionální typ a ateista každým coulem, jen zalapal po dechu. Já se rozbrečela.
Halucinace? Dětská fantazie? Nebo něco víc?
Dny plynuly. Matěj se zotavoval překvapivě rychle. Lékaři si jeho uzdravení neuměli úplně vysvětlit. Mluvili o štěstí, silné vůli a „neuroplasticitě“. Ale my jsme doma řešili něco úplně jiného.
Jak je možné, že Matěj popsal do detailu naši starou lavičku z chalupy, na které skutečně sedávala moje maminka? Nikdy ji tam neviděl. A jak mohl vědět, že „pán s křídly“ měl na krku zlatý řetízek ve tvaru kříže? Stejný, jaký měl otec mého manžela, který zemřel před lety?
Matěj tvrdil, že mluvil i s „někým mocným“, kdo mu prý ukázal, co bude, až „se všechno naplní“. Nedokázal to vysvětlit, jen se usmíval a řekl: „Ale to je ještě daleko. Ne teď. Teď mám být tady.“
Změnilo nás to všechny
Nejsem si jistá, co se stalo. Jestli šlo o nějaký neurovědecký fenomén, nebo opravdu něco… víc.
Ale jedno vím jistě: Matěj už není úplně ten samý. Je klidnější. Občas říká věci, které zní, jako by mluvil nějaký starý mudrc. Pomáhá spolužákům, uklidňuje hádky. Učitelky se diví, jaký je z něj najednou „malý moudrý muž“.
A my s manželem? Přestali jsme řešit malichernosti. Začali jsme se víc smát. Míň nadávat na drobnosti. Víme, jak tenká je hranice mezi životem a tím druhým. A že někdy může přijít zpráva z míst, o kterých jsme si mysleli, že neexistují.
Ať už Matěj opravdu „někde byl“, nebo jen jeho mozek vytvořil fascinující iluzi, pro nás se stal zázrakem. A jeho slova nám dodnes zní v uších:
„Oni řekli, že mě ještě potřebujete. Tak jsem se vrátil.“
