Článek
Všechno jsem plánovala do posledního detailu. Ale po náročném rozchodu jsem se rozhodla udělat něco úplně jiného. Koupila jsem si last minute zájezd do malé vesnice v Toskánsku. Sama. Jen já, kniha a ticho.
Hned první večer jsem si šla sednout do malé kavárny na rohu náměstí. Objednala jsem si cappuccino, když se ke mně otočil muž od vedlejšího stolu a s úsměvem řekl:
„Ahoj, Hanko.“
Ztuhla jsem. Nikdy jsem ho neviděla. Vysoký, tmavé vlasy, oči šedé jako moře za bouře. Vypadal uvolněně, jako by mě znal celý život.
„Promiňte… známe se?“ vypravila jsem ze sebe.
„Ne přímo. Ale znám tě. Nechci tě děsit. Můžu ti to vysvětlit?“ řekl.
Rozbušilo se mi srdce. Měla jsem vstát a odejít. Ale něco v jeho hlase mě přimělo zůstat. Nabídl mi, že si sedne ke mně. Souhlasila jsem, opatrně.
Jmenoval se Matteo. Řekl mi, že jeho matka byla Češka a že vyrůstal mezi dvěma světy. Před několika měsíci mu prý při úklidu pozůstalosti po otci do ruky přišla krabice s dopisy. Jeden z nich byl od ženy jménem Klára – mojí matky. A v něm bylo i moje jméno.
Ukázal mi naskenovanou kopii na mobilu. Byl to dopis, který má matka nikdy neposlala. „Možná, až to budeš číst, už tu nebudu. Ale věz, že jsem nikdy nezapomněla. Na to, co jsme tehdy museli udělat. Na Mattea.“
Zatajila jsem dech. Moje máma mi nikdy o žádném Matteo neřekla. Ani o Itálii. Tvrdila, že nikdy nebyla dál než v Rakousku. A najednou tu přede mnou seděl muž, který znal mé jméno, moji matku, a říkal, že možná máme společnou minulost.
Strávili jsme spolu další tři dny. Ne romanticky. Spíš… pátrali jsme. Dozvěděla jsem se, že jeho otec a moje matka byli kdysi zamilovaní. Ale jejich vztah nepřežil režim, vzdálenost, možná i rozhodnutí, která tehdy dělali dospělí za zády svých dětí.
Poslední večer jsme šli na toskánský vršek s výhledem na olivové háje.
„Myslíš, že jsme sourozenci?“ zeptal se.
„Možná. Ale víš co? To, co je mezi námi, není o DNA. Je to o tom, že někdo, kdo nás oba miloval, nás tímhle způsobem spojil.“
Od té doby si píšeme. Občas si zavoláme. Nevíme, co jsme si navzájem. Ale víme, že ten moment v kavárně nebyla náhoda. Byl to příběh, který čekal, až ho někdo otevře.
A já vím, že i kdybych si tehdy neobjednala to cappuccino, stejně by se ke mně nějak dostal.
