Článek
Po smrti táty jsem všechno na půdě chtěla prostě projít, roztřídit a vyhodit. Máma zemřela už před třemi lety, táta teď. Dům zůstal mně a bratrovi, ale on žije v zahraničí a vždycky všechno nechával na mně. Takže když jsem se jednou chladného říjnového rána postavila do tiché, zaprášené půdy našeho rodného domu, byla jsem připravená. Myslela jsem si to.
Netušila jsem, že tam najdu kus sebe, o kterém jsem nikdy nevěděla.
Krabice s vánočními ozdobami, starý porcelán, mámina svatební kytice usušená v krabici od bot. A pak jeden obyčejný, tmavě modrý sešit. Měl prasklou gumičku, rohy ohnuté, listy zažloutlé.
Otevřela jsem ho, čekala jsem kuchařské recepty nebo seznam úkolů. Ale už první věta mě přimrazila:
„Dnes mi ji přivezli domů. Je tak drobná. Bojím se jí dotknout, abych jí neublížila.“
Ztuhla jsem. Četla jsem dál.
„Spinká, když píšu tyhle řádky. Klárka. Moje dcera. Není moje biologická, ale miluju ji od první chvíle.“
Zůstala jsem sedět na bedně u komína, slunce se opíralo do okenní tabulky a svět se převracel vzhůru nohama.
Moje máma – ta, kterou jsem znala jako chladnou, praktickou, někdy až necitlivou – si vedla deník. A celý byl o mně. O mých prvních slovech, krocích, bolestech, radostech, o jejích obavách. A hlavně o pravdě, kterou jsem nikdy neslyšela:
Že mě nevynosila ona. Že mě adoptovali, když mi byly tři dny. Že se narodila dívka jménem Klára, ale už od prvního týdne jsem byla jejich. A přestože nejsem z jejich krve, byla jsem jejich svět.
Stránky byly plné bolesti, i něhy. Popisovala, jak se bála, že si mě máma biologická jednoho dne rozmyslí. Jak plakala, když jsem jí poprvé řekla „maminko“. A jak mi každý večer zpívala písničku, o které jsem si do té doby myslela, že je z rádia – ve skutečnosti si ji vymyslela.
Zavřela jsem deník, když už jsem neviděla přes slzy. Věděla jsem, že teď se musím naučit znát svou mámu znovu – ne tu, kterou jsem znala jako dítě, ale tu, která každý večer seděla u psacího stolu a zapisovala všechno, co cítila.
Ten sešit jsem si odnesla domů. Čtu ho po kouscích, někdy stránku denně. Jako bych si s ní povídala. Jako by žila znovu, mezi těmi řádky.
A hlavně – už nehledám, kdo jsem. Už to vím. Jsem Klára. Dcera ženy, která mě možná neporodila, ale dala mi celý život.
