Článek
Nevím, jestli za to může dětství bez tatínka, nebo jen fakt, že jsem si k těm svátečním náladám nikdy neuměla najít cestu.
Ale každoročně jsem si to odškrtla – výzdoba, bramborový salát, kapr pro mámu, něco malého pro syna.
A zase klid. Ticho. Konec.
Bez fanfár, bez slz.
Až do těch Vánoc.
Bylo to čtyři dny před Štědrým dnem, když jsem vylovila ze schránky jeden jediný pohled.
Ostatní roky přicházely maximálně letáky z Lidlu a pohlednice s dětmi kamarádek z Francie nebo Norska.
Ale tenhle pohled byl jiný.
Starý, poctivý papír. Psáno rukou.
A na první pohled – banální.
„Hezké Vánoce, hodně zdraví a klidu. Myslím na tebe. M.“
Ztuhla jsem.
Ne kvůli obsahu.
Ale kvůli podpisu.
M.
Znala jsem jen jednoho „M“, který mi kdy psal pohledy.
Mirek.
Můj bratranec.
Můj nejlepší kamarád z dětství.
Muž, kterého jsem před deseti lety oplakala.
Mirek žil trochu divoce. Po vojně, co nikdy úplně neunesl, se nějakou dobu toulal po světě.
Pracoval na lodích, pak chvíli na Aljašce, později prý někde ve Španělsku.
Moc jsme toho o něm nevěděli – jen co sem tam napsal babičce.
Když babička zemřela, kontakt se přerušil.
A pak přišel telefonát od jeho kamaráda, že měl nehodu.
Auto na útesu v Portugalsku, pas uvnitř, tělo nikdy nenašli.
Policie uzavřela případ jako nehoda s pravděpodobným utonutím.
Pamatuju si to dobře, protože jsem brečela jako dítě.
Ne kvůli tragédii.
Ale protože Mirek byl moje kotva.
Jediný člověk, který mě vždycky chápal beze slov.
Deset let.
Deset let ticha.
A pak…
Pohled.
Hezké Vánoce. Myslím na tebe.
M.
Neřekla jsem nikomu nic. Ani mámě. Ani synovi.
Seděla jsem s tím pohledem v kuchyni a držela ho jako důkaz něčeho, co nemá být.
Byl to jeho rukopis.
Poznala jsem ho. Ty kulaté „e“, ta lehce nahnutá „s“, to typické dlouhé „t“.
Nemýlila jsem se. Nemohla jsem se mýlit.
Ale jak? Proč?
A hlavně: proč mi nepíše víc?
Zkusila jsem pohled přičichnout.
Voněl starým papírem. Nic víc.
Poštovní razítko bylo rozmazané. Odesláno z Německa. Město jsem nedokázala rozluštit.
Přemýšlela jsem, jestli nezkusit policii. Ale co bych řekla?
„Dostala jsem pohled od někoho, kdo je deset let mrtvý. Můžete to prošetřit?“
Ne. Nechala jsem to být.
Ale nemohla jsem spát.
Začala jsem hledat.
Staré fotky. Dopisy. Cokoli, co by mi pomohlo.
A pak jsem si vzpomněla na jméno jeho přítele – ten, co volal tenkrát z Portugalska.
Trvalo mi dva dny ho najít.
Byl na Facebooku. Jméno sedělo. Fotka odpovídala.
Poslala jsem zprávu:
„Dobrý den, tady Pavla, sestřenice Mirka. Vím, že je to zvláštní, ale… dostala jsem pohled s jeho podpisem. Víte něco?“
Čekala jsem hodinu. Dvě. Den.
A pak přišla odpověď.
„Pavlo, ahoj.
Není to zvláštní. On totiž neumřel.“
Zatajila jsem dech.
„Mirek před deseti lety zmizel. Rozhodl se odříznout. Nehoda byla zinscenovaná.
Byl v dluzích, v depresích, chtěl začít jinde.
Nevěděl, jak odejít jinak.
Policie tehdy moc neřešila, protože všechno sedělo – auto, pas. Tělo nikdo nenašel a vlastně to nikoho extra nezajímalo.
Já jsem přísahal, že o něm nebudu mluvit, pokud s tím nepřijde sám.“
Seděla jsem v křesle, s otevřenou pusou.
Mirek byl naživu.
A poslal mi pohled.
O týden později mi přišel e-mail.
Krátký.
„Ahoj Pajo. Já vím, že sis zasloužila vysvětlení dřív.
Neuměl jsem. Neuměl jsem tehdy žít. Ale teď to zkouším znovu.
Ten pohled… byl můj způsob, jak ti dát vědět, že ještě jsem.
M.“
Neviděli jsme se. Ještě ne.
Ale odpověděla jsem.
A od té doby si píšeme. Pomalu, opatrně.
Jako když se znovu učíš znát člověka, který tě kdysi znal líp než kdokoli.
A letos?
Letos přišel znovu pohled.
Stejná ruka, stejný podpis.
Ale navíc bylo připsáno:
„Možná příští rok u stolu, jo?“
A já jsem věděla, že příští Vánoce už možná nebudou tiché.
Že někdy i mrtví mohou vstát — ne z hrobu, ale z paměti.
