Článek
Jen obyčejný svetr z e-shopu, který mi vyskočil jako reklama na Instagramu. Béžový, pletený, s kapsami. Působilo to jako malá radost do sychravých dnů.
Balíček dorazil za tři dny. Byl trochu nezvykle zabalený – ne ve firemní tašce, ale v obyčejné šedé fólii, bez loga. Uvnitř byl svetr, účtenka a nic víc. Přesto jsem si všimla, že kapsa je jakoby ztužená. Vsunula jsem ruku dovnitř – a nahmatala malý složený papírek.
Na něm jediný nápis: „UTÍKEJ“ – psáno kostrbatě, propiskou, jakoby ve spěchu.
Seděla jsem s tím v ruce možná dvě minuty. Překvapená, nejdřív pobavená. Pak se mi ale stáhl žaludek.
Začala jsem přemýšlet: byl to vtip? Omyl? Varování? Nebo snad reklama? Ale kdo by něco takového udělal záměrně?
Znovu jsem zkontrolovala e-shop. Stránky vypadaly standardně, ale bylo zvláštní, že v kontaktech chybělo jméno majitele nebo adresa provozovny. Jen anonymní formulář a info@… mail. Profil na Instagramu měl pár desítek příspěvků, většina produktových, komentáře byly omezené.
Rozklikla jsem stránku „O nás“ – pět vět o lásce k módě a snaze být ekologický. Všechno tak obecné, že to mohl psát kdokoliv. Žádné jméno, žádná tvář. Začalo mi to být čím dál nepříjemnější.
Kamarádka mi poradila, ať se podívám, jestli se o tom e-shopu něco nepsalo. Našla jsem pár recenzí – většinou krátké: „Rychlé doručení, super zboží.“ Ale v jedné diskuzi někdo zmiňoval, že mu přišel svetr s malou skvrnou. Jiný psal, že dostal jinou velikost, než objednal, a nikdo už mu neodpověděl. Drobnosti. Ale když jsem si to dala dohromady s tím lístkem, začala jsem se ptát víc.
Jedna část mě chtěla celou věc pustit z hlavy. Možná si někdo z lidí ve skladu udělal hloupý žert. Ale pak jsem si všimla něčeho, co mě doopravdy zarazilo: na visačce byl štítek jiného obchodu. Ten svetr zjevně nebyl nový.
Vydala jsem se po stopě. Ten původní štítek patřil německému secondhandu. Po chvíli googlení jsem zjistila, že existuje celá síť lidí, kteří sledují pohyb oblečení v secondhandových velkoobchodech – a upozorňují na to, že některé z těch „e-shopů s novým zbožím“ ve skutečnosti přeprodávají použité věci, často bez jakékoliv kontroly.
Znovu jsem se podívala na svetr. A najednou si všimla, že vnitřní lem byl sešitý jinou nití. Jakoby něco bylo přešito, opraveno, skryto.
Možná už jsem byla paranoidní, ale nešlo mi to z hlavy. Poslala jsem fotku lístku jednomu známému, který pracuje jako tlumočník pro neziskovku pomáhající lidem bez dokladů. Napsal mi zpět téměř okamžitě.
„Tohle už jsme viděli. Občas takhle někdo schová vzkaz do oblečení – většinou jde o lidi, kteří pracují načerno v šicí dílně, často nedobrovolně. Ale bez dalších informací se to těžko dohledává.“
Ztuhla jsem.
Nevěděla jsem, co dělat. Poslala jsem svetr zpátky s žádostí o vrácení peněz – ale odpověď nikdy nepřišla. E-shop asi po měsíci úplně zmizel. Instagram zrušen, web nedostupný.
Zůstala mi jen ta malá fotografie v mobilu – lístek s jediným slovem, které ve mně rezonovalo ještě dlouho:
Utíkej.
Utíkej před čím? Před někým? Před místem, kde ho drží? Před lidmi, kteří v tom jedou? Nebo snad před mnou?
Dodnes přesně nevím, kdo ten vzkaz psal. Ale vím, že to nebyl vtip. A že svět módy, jak ho známe z Instagramu a reklam, má i svou temnější stránku. Tu, o které raději nemluvíme.
Ale možná bychom měli.
